Když se moje tchyně stala mojí spolubydlící: Život mezi láskou a nepochopením

„Markéto, už zase jsi nechala hrnek na stole!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Byla to moje tchyně, paní Věra, která se k nám před třemi měsíci nastěhovala i se svým novým přítelem, panem Karlem. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet nebo utéct. Místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Promiňte, hned to uklidím.“

Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve svých třiceti šesti letech sdílet dvoupokojový byt v centru Brna s tolika lidmi. Můj manžel Petr, naše osmiletá dcera Anička, tchyně Věra a její přítel Karel. Každý den byl jako minové pole. Stačilo špatně položené tričko, zapomenutý hrnek nebo příliš hlasitý smích a už to jelo. Věra byla zvyklá na svůj řád, Karel na svůj klid a já na své soukromí, které mi teď připadalo jako dávná vzpomínka.

Začalo to nevinně. Věra přišla o práci a její byt v Bohunicích byl v rekonstrukci. „Je to jen na pár týdnů,“ ujišťoval mě Petr, když jsme se o tom poprvé bavili. „Maminka nemá kam jít a Karel jí nechce nechat samotnou.“ Souhlasila jsem, protože jsem věděla, že Petr by pro mou mámu udělal totéž. Jenže týdny se změnily v měsíce a já začala mít pocit, že se z našeho domova stává cizí území.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně, snažila se dýchat a přemýšlela, jak dlouho to ještě vydržím. Petr přišel za mnou a položil mi ruku na rameno. „Vím, že je to těžké, Markét, ale prosím tě, vydrž to ještě chvíli. Máma je teď fakt v těžké situaci.“

„A co my?“ vyhrkla jsem. „Myslíš, že je to pro mě jednoduché? Každý den se cítím jako host ve vlastním bytě. Anička nemá kde si hrát, já nemám kde pracovat a ty… ty jsi pořád v práci nebo v garáži. Všechno je na mně.“

Petr se na mě smutně podíval. „Já vím. Ale co mám dělat? Nechci mámu vyhodit na ulici.“

Další ráno mě probudil hlasitý smích z kuchyně. Věra s Karlem si povídali o nějakém televizním pořadu, zatímco Anička se snažila najít své školní sešity mezi hromadou věcí na jídelním stole. „Mami, kde mám matiku?“ ptala se zoufale. „Nevím, zlatíčko, zkus se podívat pod tou hromadou novin,“ odpověděla jsem a snažila se nevšímat si Věřina pohoršeného pohledu.

Večer jsem si všimla, že Karel zabral koupelnu na skoro hodinu. Potřebovala jsem se osprchovat, ale nechtěla jsem vyvolávat další konflikt. Když konečně vyšel, omluvil se: „Markéto, promiň, nějak jsem ztratil pojem o čase.“ Usmála jsem se, ale uvnitř jsem vřela.

Jednoho dne přišla Věra s tím, že by bylo fajn, kdybychom si všichni sedli a promluvili si o pravidlech. „Markéto, myslím, že bychom měli mít nějaký řád. Třeba kdo kdy vaří, kdo uklízí…“

„To by bylo fajn,“ přikývla jsem, i když jsem věděla, že většina práce stejně zůstane na mně. Karel navrhl, že by mohl chodit s Aničkou ven, aby měla víc prostoru na hraní. Byla jsem mu za to vděčná, ale zároveň mě mrzelo, že musím být vděčná za něco tak samozřejmého.

Jednou večer, když už Anička spala, jsem zaslechla hádku mezi Věrou a Karlem. „Nemůžeš pořád všechno kritizovat, Věro! Markéta se snaží, jak může. Nejsme u tebe doma!“ Věra se rozplakala a já cítila směs lítosti a úlevy. Možná nejsem jediná, kdo se tu cítí ztracený.

Další dny byly jako na houpačce. Někdy jsme se dokázali zasmát společně u večeře, jindy jsem měla chuť křičet. Nejhorší bylo, když Anička začala být uzavřená a nechtěla si povídat ani se mnou. „Mami, kdy už budeme zase sami?“ ptala se jednou tiše před spaním. Objala jsem ji a slíbila jí, že to brzy skončí, i když jsem sama nevěděla kdy.

Jednoho odpoledne mi volala moje maminka. „Markétko, jsi v pořádku? Zníš unaveně.“ Rozbrečela jsem se jí do telefonu. „Mami, já už nemůžu. Připadám si jako cizinec ve vlastním domě. Všichni mají nějaké nároky a já už nevím, co je správné.“

Moje máma mě vyslechla a řekla: „Musíš si stát za svým. Je to tvůj domov. Pokud ti to ubližuje, musíš to říct nahlas.“

Ten večer jsem si sedla s Petrem a řekla mu všechno, co mě tíží. „Petře, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju, aby naše rodina byla zase jen naše.“

Petr chvíli mlčel a pak přikývl. „Dobře. Promluvím s mámou. Najdeme nějaké řešení.“

Za týden si Věra s Karlem našli podnájem v Líšni. Když odcházeli, objala mě a řekla: „Děkuju ti za všechno, Markéto. Vím, že to pro tebe nebylo jednoduché.“

Když jsem večer seděla s Aničkou na gauči a dívaly jsme se na pohádku, cítila jsem obrovskou úlevu i smutek zároveň. Bylo mi líto, že jsme si s Věrou nebyly blíž, ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala to nejlepší pro svou rodinu.

Někdy přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí druhým a ochranou vlastního štěstí? A kolik toho má člověk obětovat pro rodinu, než ztratí sám sebe?