Kdo mi poslal ty květiny?

„To snad není možné…“ šeptla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila kurýra s obrovskou kyticí. Byla jsem ještě v kabátu, taška z práce mi visela na rameni a v hlavě mi hučelo po celém dni v kanceláři. Kurýr se usmál, podal mi kytici a já ucítila vůni frezií a čajových růží – přesně těch, které si kupuji, když mám špatnou náladu. „Paní Novotná?“ zeptal se. Přikývla jsem a podepsala převzetí. Kytice byla těžká, saténová stuha se mi zařezávala do dlaně. Srdce mi bušilo. Proč by mi Petr posílal květiny? Vždyť jsme se ráno pohádali kvůli jeho neustálým přesčasům a tomu, že už mě skoro nevnímá.

Položila jsem kytici na stůl a hledala kartičku. Byla tam – malá, bílá, s krátkým vzkazem: „Děkuji, že jsi.“ Ale podpis chyběl. Zamrazilo mě. Petr vždycky podepisuje i esemesky, natož takovou kytici. Chvíli jsem stála a zírala na květiny, pak jsem je dala do vázy a snažila se přesvědčit sama sebe, že to určitě byl on, jen zapomněl podepsat. Ale v hlavě mi hlodal červík pochybnosti.

Večer přišel Petr domů pozdě, jako obvykle. Seděla jsem u stolu, před sebou sklenici vína a tu kytici. „To je krásné,“ řekl, když ji uviděl. „Kdo ti ji poslal?“

„Ty ne?“ zeptala jsem se tiše.

Zamračil se. „Ne, já… dneska jsem na to fakt neměl čas.“

Nastalo ticho. Slyšela jsem jen tikání hodin a vzdálený hluk tramvají z ulice. „Tak kdo?“ zeptal se Petr po chvíli.

„Nevím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Celý večer jsme oba mlčeli. Petr si šel brzy lehnout, já zůstala v kuchyni a přemýšlela. Kdo by mi mohl poslat květiny? Nikdo jiný mě tak dobře nezná. Nebo ano? Vzpomněla jsem si na Tomáše – bývalého kolegu z práce, se kterým jsme si poslední měsíce začali psát víc, než by bylo zdrávo. Vždycky věděl, co říct, aby mě rozesmál. Ale tohle by neudělal… nebo ano?

Druhý den v práci jsem byla nervózní. Tomáš přišel ke mně do kanceláře s obvyklým úsměvem. „Jak ses měla včera?“ zeptal se nenuceně.

„Dost zvláštně,“ odpověděla jsem a pozorovala ho. „Dostala jsem květiny.“

Na vteřinu mu cukly koutky úst, ale hned se ovládl. „To je hezké,“ řekl a odvrátil pohled.

Celý den jsem byla jako na trní. Po práci jsem šla domů pěšky přes Karlín, abych si pročistila hlavu. Doma mě čekal Petr s večeří – poprvé po dlouhé době. Snažil se být milý, ale mezi námi viselo napětí. Kytice stála uprostřed stolu jako němý svědek všeho nevyřčeného.

Další dny byly ještě horší. Petr byl odtažitý, já nervózní a Tomáš mi začal psát ještě častěji. Jednou večer mi přišla zpráva: „Doufám, že ti ty květiny udělaly radost.“ Zatajila jsem dech. Bylo to jasné.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na mobil. Co teď? Přiznat Petrovi pravdu? Nebo všechno zapřít a doufat, že to vyšumí? V hlavě mi vířily myšlenky na všechno, co jsme s Petrem prožili – společné léto na chalupě v Orlických horách, jeho smích, když jsme poprvé malovali byt, i jeho tiché večery u počítače, kdy jsem si připadala neviditelná.

Nakonec jsem Petrovi všechno řekla. Seděli jsme proti sobě u stolu, mezi námi ta prokletá kytice už začínala vadnout.

„Petře… musím ti něco říct,“ začala jsem a hlas se mi třásl. „Ty květiny… neposlal jsi je ty. Poslal je Tomáš z práce.“

Petr zbledl. „Tomáš? Ten, o kterém jsi říkala, že je jen kamarád?“

Přikývla jsem. „Nikdy mezi námi nic nebylo… ale poslední dobou… prostě jsme si začali psát víc než jen o práci.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „A co teď?“

Nevěděla jsem. Cítila jsem vinu i úlevu zároveň – konečně bylo všechno venku.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Petr mi vyčítal moji důvěřivost, já jemu jeho lhostejnost. Oba jsme byli unavení a zranění. Naše manželství viselo na vlásku.

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a dívala se na zbytky té kdysi nádherné kytice. Přemýšlela jsem o tom, jak snadné je ztratit jeden druhého v každodenním shonu a jak těžké je najít cestu zpátky.

Nakonec jsme s Petrem šli na manželskou terapii. Bylo to těžké, bolestivé a někdy i trapné. Ale pomohlo nám to znovu najít jeden druhého – nebo aspoň pochopit, proč jsme se ztratili.

Dnes už vím, že žádná kytice ani tajemný dárce nemůže nahradit upřímnost a důvěru mezi dvěma lidmi. Ale taky vím, že někdy potřebujeme šok, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité.

A tak se ptám: Kolik z nás žije vedle sebe jako cizinci a čeká na nějaké znamení? A co když to znamení přijde úplně jinak, než čekáme?