Když slzy ztuhnou v sílu: Moje cesta za úctou v manželství

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Vždyť jsi u toho porodu vypadala jak hysterka. Všichni se ti tam smáli, víš to?“ Tomášův hlas mi rezonoval v hlavě ještě dlouho poté, co jsem poprvé držela naši malou Aničku v náručí. Místo slz štěstí mi po tvářích tekly slzy ponížení. Nikdy bych nevěřila, že právě ten, komu jsem věřila nejvíc, mě dokáže takhle zranit.

Bylo to v porodnici v Motole. Všude kolem mě pobíhali lékaři, sestry, a já se snažila dýchat, jak mě učili na předporodním kurzu. Tomáš seděl v rohu a místo podpory si mě natáčel na mobil. „Aspoň budeš mít památku na to svoje řvaní,“ smál se. Když jsem ho prosila, ať toho nechá, jen protočil oči. Po porodu mi řekl, že jsem byla trapná a že on by to zvládl líp. V tu chvíli jsem se cítila menší než kdy dřív.

První týdny doma byly těžké. Anička plakala, já byla vyčerpaná a Tomáš mi místo pomoci vyčítal, že nic nestíhám. „Co jsi celý den dělala? Vždyť je tu bordel a ty jsi ještě v pyžamu!“ slyšela jsem den co den. Moje máma mi říkala: „To přejde, chlapi jsou takoví.“ Ale já cítila, že tohle není normální. Každý večer jsem usínala s pocitem viny a ráno se budila s úzkostí.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla Tomášovi, že potřebuju víc podpory. „Podpory? Ty potřebuješ psychiatra, Lucko. Jsi přecitlivělá,“ odsekl a zabouchl za sebou dveře. V tu chvíli jsem si připadala jako blázen. Začala jsem pochybovat o sobě, o svých schopnostech i o tom, jestli jsem dobrá máma.

Jednoho dne jsem šla s Aničkou na procházku do parku. Sedla jsem si na lavičku vedle starší paní, která se na mě usmála. „To je krásná holčička. Jste šťastná maminka?“ zeptala se. Rozbrečela jsem se. Všechno ze mě spadlo a já jí vyprávěla svůj příběh. Paní Jana mě pohladila po ruce a řekla: „Nebojte se říct si o pomoc. Nikdo nemá právo vás ponižovat.“ Její slova ve mně něco zlomila.

Začala jsem hledat podporu u kamarádek. Zjistila jsem, že nejsem sama. Monika mi vyprávěla, jak její muž taky nechápal, co prožívá po porodu. „Musíš si stát za svým, Lucko. Jinak tě to zničí,“ radila mi. Postupně jsem začala chodit na skupinová setkání maminek a tam jsem poprvé po dlouhé době cítila, že někam patřím.

Tomáš si mé proměny všiml. „Co to s tebou je? Pořád někde lítáš, doma nic neuděláš, Anička je pořád ubrečená. To je tvoje vina!“ křičel na mě jednou večer. Tentokrát jsem mu ale neuhnula pohledem. „Ne, Tomáši. Tohle už stačilo. Potřebuju respekt, ne výčitky.“

Následovaly týdny plné hádek. Tomáš mi vyhrožoval, že odejde, že mě nahlásí sociálce, že mi Aničku vezme. Byla jsem na dně, ale zároveň jsem cítila, že už nemůžu zpátky. Začala jsem chodit k psycholožce. Naučila mě, že mám právo na své pocity, že nemusím být dokonalá a že si zasloužím úctu.

Jednoho dne jsem Tomášovi řekla, že pokud se nezmění, odejdu. Smál se mi do očí. „Kam bys šla? K mamince? Stejně to bezemě nezvládneš.“ Ale já už byla rozhodnutá. Sbalila jsem pár věcí, vzala Aničku a odešla k rodičům do Říčan.

První týdny byly těžké. Máma mi vyčítala, že rozbíjím rodinu. Táta mlčel, ale večer mi donesl čaj a pohladil mě po vlasech. Anička byla neklidná, ale postupně se zklidnila. Já jsem začala znovu dýchat. Našla jsem si brigádu v místní knihovně a poprvé po dlouhé době jsem se cítila užitečná.

Tomáš mi psal výhružné zprávy, volal mi v noci, posílal mi fotky z našeho bytu. Snažil se mě zlomit, ale já už byla silnější. S pomocí psycholožky a kamarádek jsem podala žádost o rozvod. Soudní tahanice byly vyčerpávající, ale věděla jsem, že to dělám pro sebe i pro Aničku.

Jednoho dne jsem šla s Aničkou do školky a potkala jsem paní Janu z parku. „Vidíte, jak jste rozkvetla,“ usmála se na mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak daleko jsem došla. Už jsem nebyla ta zlomená žena, která se bála ozvat. Byla jsem máma, která bojuje za své dítě i za sebe.

Dnes žiju s Aničkou v malém bytě v Říčanech. Není to jednoduché, ale každý den vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Občas mě přepadne smutek, když vidím jiné rodiny pohromadě, ale vím, že důstojnost a úcta jsou důležitější než předstírané štěstí.

Někdy se ptám sama sebe: Proč je pro některé muže tak těžké respektovat své ženy? A kolik žen ještě musí projít stejnou bolestí, než pochopí, že si zaslouží víc? Co si o tom myslíte vy?