Moje marmelády, její dary: Když láska zavařená ve sklenici nestačí

„To už zase neseš ty moje marmelády k sousedce?“ vyhrkla jsem, sotva Jana otevřela lednici a sáhla po dalším skleničce. Stála tam v mé kuchyni, v cizím domě, ale s mými věcmi v ruce. Zastavila se, otočila se na mě a usmála se tím svým klidným, trochu odtažitým způsobem. „Ale mami, paní Novotná je na ně úplně ujetá. A já mám radost, že jí můžu udělat radost.“

Zůstala jsem stát s utěrkou v ruce, srdce mi bušilo až v krku. „A co já? Pro koho to vlastně dělám? Pro sebe? Pro vás? Nebo pro celý barák?“ Věděla jsem, že zním podrážděně, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to silnější než já. Jana se nadechla, chtěla něco říct, ale pak jen pokrčila rameny a odešla do předsíně. Slyšela jsem, jak si balí tašku, jak volá na mého syna Petra, že už musí jet.

Zůstala jsem sama. V kuchyni vonělo po rybízu a cukru, na stole stály ještě dvě horké sklenice, které jsem před chvílí otočila dnem vzhůru. Vždycky jsem si myslela, že když budu dělat něco s láskou, lidé to poznají a ocení. Po rozvodu jsem neměla nic jiného než tuhle zahradu a marmelády. Synové se rozprchli do světa, každý má svůj život, své starosti. Petr se o mě stará nejvíc, ale i on má rodinu, práci, málo času. Jana je jeho druhá žena, mladá, energická, pořád v pohybu. Nikdy jsme si nebyly blízké, ale snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila.

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce, kdy mi Petr řekl: „Mami, ty tvoje marmelády jsou nejlepší. Udělej jich letos víc, ať máme co rozdávat.“ Tehdy jsem byla pyšná. Vařila jsem do noci, zavařovala, lepila etikety. Ale letos… letos už to nebylo ono. Něco se změnilo. Možná já. Možná oni.

Za pár dní přijeli znovu. Petr seděl v obýváku, Jana si hrála s malou Eliškou na koberci. Přinesla jsem jim čerstvý chléb a marmeládu. „Mami, to je fakt dobrota,“ řekla Jana a natřela Elišce krajíc. „Víš, že jsem tu tvojí meruňkovou dala i paní učitelce ve školce? Byla úplně nadšená!“

„A co ty? Ty ji jíš?“ zeptala jsem se tiše. Jana se zarazila. „No… já moc sladký nemusím. Ale všichni ostatní jsou z ní hotoví.“

V tu chvíli mě to bodlo. Tak proto. Nedělám to pro ni. Nedělám to vlastně pro nikoho z rodiny. Jen pro cizí lidi, kteří mě ani neznají. Proč mě to tak bolí? Proč mi nestačí, že to někomu chutná, i když to nejsem já nebo moje rodina?

Večer jsem seděla na terase, dívala se do zahrady a přemýšlela, kde se to ve mně bere. Proč potřebuju uznání právě od nich? Proč mi nestačí, že mám krásnou zahradu, že umím něco, co jiní neumí? Proč mě tolik zraňuje, že moje marmelády končí v cizích rukou?

Začala jsem si všímat maličkostí. Jak Petr vždycky pochválí, ale nikdy si nevezme víc než jednu skleničku. Jak Jana rozdává marmelády jako vizitky, jako něco, čím si získává sympatie okolí. Jak Eliška radši jí čokoládový krém než moji rybízovou.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala své nejstarší sestře Aleně. „Víš, že Jana dává moje marmelády všem okolo? Já… já nevím, jestli to dělám špatně, nebo jestli prostě nejsem dost dobrá.“

Alena se zasmála tím svým chápavým smíchem. „Maruško, ty jsi vždycky byla citlivka. Ale víš co? Možná je to jejich způsob, jak tě ocenit. Kdyby byly špatné, nikdo by je nechtěl. Ale chápu tě. Chybí ti pocit, že jsi potřebná.“

Měla pravdu. Chybělo mi to. Chybělo mi, že už nejsem středobodem rodiny. Že už nejsem ta, ke které se všichni vrací pro radu, pro útěchu, pro teplý koláč a sklenici marmelády.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Novotnou na ulici. „Paní Marie, ta vaše švestková… to je něco! Já už jinou nekupuju.“ Usmála jsem se, poděkovala, ale v srdci mě to pořád pálilo.

Začala jsem přemýšlet, jestli bych neměla něco změnit. Možná přestat dělat marmelády úplně. Nebo je začít prodávat na trhu, aby měly hodnotu i pro mě. Ale pak jsem si uvědomila, že by mi to chybělo. Ta vůně, ten pocit tvoření, ta radost z plných polic ve spíži.

Jednoho večera jsem seděla s Petrem na zahradě. „Mami, proč jsi poslední dobou taková smutná?“ zeptal se tiše.

„Víš, Petře… mám pocit, že už nejsem pro vás důležitá. Že všechno, co dělám, je jen taková samozřejmost.“

Petr mě objal. „Ale mami… vždyť ty jsi naše jistota. Bez tebe by nebylo nic z toho, co máme. A tvoje marmelády… to je prostě tvoje láska v každé skleničce.“

Možná měl pravdu. Možná bych měla být vděčná za to, že moje láska může dělat radost i jiným lidem. Ale někde uvnitř mě pořád hlodá otázka: Proč mi nestačí být jen tou hodnou mámou a babičkou v pozadí? Proč potřebuju slyšet „děkuju“ právě od těch nejbližších?

Možná nejsem jediná, kdo to tak cítí. Máte to někdo podobně? Jak jste se s tím vyrovnali?