Když přišel Michal: Příběh o síle, lásce a ztrátě sebe sama

„Proč jsi zase doma tak pozdě?“ vyštěkl na mě táta, když jsem se tiše snažila proklouznout do předsíně. Hodiny ukazovaly půl jedné ráno a já měla v hlavě ještě ozvěnu Michalova smíchu, jeho doteky na lavičce v parku, jeho sliby, že tentokrát už opravdu všechno bude jinak. „Promiň, tati, zdržela jsem se s kamarádkou,“ zalhala jsem, protože vyslovit jeho jméno doma bylo jako rozlít benzín do ohně. Máma se na mě podívala tím svým pohledem, ve kterém bylo všechno – starost, strach i nevyřčené výčitky. „Iveto, nejsi už malá holka. Ale tohle není normální. Nechceme, abys dopadla jako…“ nedořekla, ale já věděla, že myslí na tetu Janu, která kvůli chlapovi přišla o všechno.

Zavřela jsem se v pokoji a opřela čelo o studené sklo okna. Venku pršelo. V kapkách deště jsem viděla svůj odraz – rozmazaný, nejasný, jako bych už ani nebyla sama sebou. Když jsem Michala poznala, byla jsem obyčejná holka z malého města u Plzně. Chodila jsem na gympl, měla pár kamarádek, občas jsme šly na diskotéku nebo na pivo do hospody U Tří lip. Všechno bylo jednoduché, dokud jsem ho nepotkala.

Byl jiný než ostatní kluci. Starší, sebevědomý, s očima, které se smály i když jeho ústa mlčela. Pracoval jako elektrikář, měl vlastní auto a v kapse vždycky dost peněz na to, aby mě pozval na večeři nebo koupil růži. Když mě poprvé políbil, měla jsem pocit, že se mi rozbuší srdce tak silně, že to musí slyšet celý svět. „Jsi krásná, Iveto. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako jsi ty,“ šeptal mi do vlasů a já mu věřila každé slovo.

Jenže brzy se začaly objevovat první stíny. „Proč jsi byla dneska s Lenkou? Víš, že jí nemůžu vystát,“ řekl mi jednou, když jsme seděli v jeho autě před mým domem. „Je to moje kamarádka,“ namítla jsem. „Já vím, ale ona tě jen využívá. Měla bys být opatrná, Iveto. Nechci, aby ti někdo ublížil.“ Zpočátku jsem jeho starostlivost brala jako důkaz lásky. Cítila jsem se výjimečná, chráněná. Jenže postupně jsem začala ztrácet sama sebe.

Začala jsem se vymlouvat kamarádkám, proč nemůžu přijít na kafe. „Promiň, mám moc učení,“ psala jsem Lence, i když jsem seděla u Michala doma a dívala se s ním na televizi. Máma si všimla, že se měním. „Iveto, co se s tebou děje? Dřív jsi byla veselá, smála ses. Teď jsi pořád zamyšlená a smutná.“ Jenže já jsem nedokázala přiznat pravdu ani sama sobě.

Jednou večer, když jsme s Michalem seděli v jeho bytě, mi přišla zpráva od spolužačky: „Chybíš nám, pojď s námi zítra na bowling!“ Michal mi vzal telefon z ruky a přečetl si ji. „Proč bys tam chodila? Stejně tě pomlouvají za zády. Zůstaň radši se mnou.“ A já zůstala. Zůstávala jsem čím dál častěji, až jsem si jednoho dne uvědomila, že už vlastně nikoho jiného nemám.

Začaly hádky. Kvůli maličkostem – že jsem se usmála na prodavače v obchodě, že jsem měla na sobě příliš krátkou sukni, že jsem se zdržela ve škole. „Nevíš, jaký jsou chlapi. Já tě jen chráním,“ říkal. Ale já už se necítila chráněná, spíš uvězněná. Když jsem se jednou pokusila odejít, chytil mě za ruku tak silně, že mi zůstaly modřiny. „Promiň, já tě nechci ztratit. Jen tě moc miluju,“ brečel pak a já ho utěšovala.

Doma už to nevydrželi. Táta na mě křičel, máma plakala. „Iveto, tohle není láska! On tě ničí!“ Ale já byla přesvědčená, že bez Michala nemůžu žít. Všechno ostatní se rozpadlo – škola, přátelství, rodina. Byla jsem jen já a on. A pak přišel ten večer, kdy jsem našla odvahu odejít.

Bylo to po další hádce. Křičel na mě, že jsem mu lhala, že ho podvádím. „Jsi stejná jako všechny ostatní!“ řval a já poprvé v životě ucítila vztek místo strachu. „Nejsem stejná jako ostatní. Jsem Iveta. A už tě nechci!“ vykřikla jsem a utekla z bytu. Běžela jsem ulicemi, déšť mi stékal po tváři a já nevěděla, jestli pláču nebo se směju.

Doma mě máma objala a já se rozbrečela jako malá holka. „Promiň, mami. Ztratila jsem samu sebe.“ Držela mě pevně a šeptala: „Hlavně že jsi zpátky.“

Trvalo mi dlouho, než jsem se znovu našla. Než jsem se naučila mít ráda samu sebe a věřit, že si zasloužím víc než lásku, která bolí. Dnes už vím, že skutečná síla není v tom, vydržet všechno kvůli druhému, ale v tom, postavit se za sebe.

Někdy večer přemýšlím: Kolik z nás se ztratí v lásce, která nás ničí? A proč je tak těžké říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?