Můj muž, jeho peněženka a moje klec: Dvanáct let v pasti manželství

„Kateřino, kde jsou ty účtenky z Tesca? Zase jsi utratila víc, než jsme se domluvili?“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a v hlavě mi hučelo. Zase to začíná. Každý den stejná scéna, stejná kontrola, stejný pocit, že jsem jen někdo, kdo má plnit rozpočet, ne žít svůj život. „Gratuluju, právě jsi překročila limit na zeleninu,“ dodal sarkasticky můj muž Petr. Ano, Petr, ne Grzegorz – jsme v Česku a já jsem Kateřina Novotná, třicet osm let, matka dvou dětí a žena, která se kdysi smála a snila.

Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to vtipný kluk s velkýma očima a ještě větším srdcem. Nebo jsem si to aspoň myslela. První roky byly krásné – společné výlety na Svatý Kopeček, dlouhé večery u vína, plány na budoucnost. Jenže pak přišla hypotéka, děti a Petrův nový post v bance. Najednou se všechno začalo točit kolem peněz. „Musíme šetřit, Katko. Doba je zlá,“ opakoval pořád dokola. Jenže šetřit znamenalo, že já jsem šetřila na všem – na sobě, na svých snech, na svých potřebách. On měl vždycky na nové kolo, na pivo s kolegy, na golf.

Začalo to nenápadně. „Dej mi účtenky, ať to můžu zapsat do tabulky,“ říkal mile. Pak už to byla povinnost. Každý nákup jsem musela schvalovat, každou korunu vysvětlovat. „Proč sis koupila tu knížku? Máme doma dost knih.“ „Proč jsi dětem koupila nové boty? Ty staré ještě nejsou děravé.“ Každý den jsem se cítila menší a menší. Moje kamarádky si všimly, že už se tolik nesměju. „Katko, co se děje?“ ptala se mě jednou večer Jana, když jsme seděly u kafe v kavárně na náměstí. „Nic, jen jsem unavená,“ zalhala jsem.

Ale pravda byla jiná. Byla jsem uvězněná v kleci, kterou mi Petr postavil z peněz a pravidel. Když jsem chtěla jít na kurz keramiky, řekl: „To je zbytečné vyhazování peněz.“ Když jsem navrhla, že bych mohla pracovat na poloviční úvazek v knihovně, smál se: „Za ty peníze? To se ti nevyplatí.“ A tak jsem zůstala doma, vařila, prala, starala se o děti a o jeho pohodlí. Každý měsíc mi dal přesně tolik peněz, kolik uznal za vhodné. „Kdybys uměla lépe hospodařit, vystačila bys s tím,“ říkal, když jsem si dovolila požádat o víc.

Nejhorší byly rodinné oslavy. Petrova matka, paní Novotná, mi nikdy nezapomněla připomenout, jaké mám štěstí, že mám tak schopného muže. „Petr tě živí, měl bys být vděčná,“ říkala mi do očí před celou rodinou. Moje vlastní matka se mě jednou pokusila bránit: „Ale Kateřina by taky mohla něco dělat, je chytrá a vzdělaná.“ Petr se jen zasmál: „Maminko, Katka má všechno, co potřebuje.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet.

Děti rostly a začaly si všímat, že doma není všechno v pořádku. Jednou mě dcera Anička objala a zašeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Co jí mám říct? Že její otec mě dusí? Že nemám právo rozhodovat o ničem? Že jsem jen stínem ženy, kterou jsem bývala?

Jednoho dne jsem našla starý deník z doby, kdy mi bylo dvacet. Psala jsem si tam sny o cestování, o psaní knihy, o tom, že budu mít vlastní ateliér. Rozplakala jsem se. Kde jsou ty sny teď? Kde je ta Kateřina, která věřila, že může změnit svět?

Začala jsem tajně psát povídky. Večer, když Petr usnul u televize, sedla jsem si k počítači a psala. Bylo to jako nadechnout se po dlouhé době pod vodou. Jednou jsem jednu povídku poslala do soutěže. Vyhrála jsem druhé místo. Když mi přišel diplom a malá finanční odměna, schovala jsem to do šuplíku. Měla jsem strach, že by mi Petr všechno vzal.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a řekla mu: „Chci jít pracovat. Chci být samostatná.“ Zasmál se mi do obličeje: „A kdo se postará o děti? O dům? O mě?“ V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj nejsem partnerka, ale služka. Že nikdy nebudu mít právo na vlastní život, dokud budu v jeho kleci.

Začala jsem si hledat práci tajně. Pomohla mi Jana – domluvila mi pohovor v knihovně. Přijali mě na poloviční úvazek. První výplata byla malá, ale byla moje. Poprvé po letech jsem si koupila kávu v kavárně a necítila vinu.

Když to Petr zjistil, byl vzteklý. „Zradila jsi mě! Všechno jsi zničila!“ křičel. Děti plakaly, já taky. Ale poprvé jsem necítila strach. Cítila jsem svobodu. „Nezničila jsem nic,“ řekla jsem tiše. „Jen jsem si vzpomněla, kdo jsem.“

Rozvod byl těžký. Petr bojoval o každou korunu, o děti, o dům. Jeho matka mě pomlouvala po celé rodině. Ale já vydržela. Dnes žiju s dětmi v malém bytě na sídlišti. Nemáme moc peněz, ale máme klid. Každý den si připomínám, že mám právo rozhodovat o svém životě.

Někdy se ptám sama sebe: Proč jsem to vydržela tak dlouho? Proč je pro nás ženy tak těžké říct dost? A co byste udělali vy na mém místě?