Telefonát, který roztrhl naši rodinu: Mezi matkou a manželkou jsem ztratil sám sebe

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši? Proč jsi ji sem pustil, když víš, jak se ke mně chová?“ křičela na mě Jana, zatímco v obýváku ještě doznívaly kroky mojí matky. Dveře se za ní zabouchly tak prudce, až se rozklepala skleněná vitrína s porcelánem. Naše malá Anička se rozplakala v dětském pokoji a já stál mezi dvěma ženami, které jsem miloval, a nevěděl, ke které mám jít dřív.

Všechno to začalo nevinně. Máma mi volala už několik týdnů, že by ráda viděla vnučku. „Tomášku, vždyť už je jí půl roku a já ji viděla jen jednou v porodnici. Copak nemám právo být babičkou?“ Její hlas byl naléhavý, trochu ublížený. Věděl jsem, že Jana a máma spolu nikdy nevycházely. Od začátku mezi nimi panovalo napětí – máma měla vždycky připomínky k Janiným rozhodnutím, Jana zase nesnášela její rady a nevyžádané návštěvy.

Ten večer jsem seděl v kuchyni a přemýšlel, co mám dělat. Jana byla v práci na noční a já měl pocit, že je to ideální příležitost. „Přijď zítra odpoledne,“ zašeptal jsem do telefonu, „Jana nebude doma.“ Máma souhlasila s nadšením.

Druhý den přišla s taškou plnou hraček a koláčem. Anička se na ni smála a já měl pocit, že dělám správnou věc. Jenže Jana přišla domů dřív. Otevřela dveře a uviděla mámu, jak drží Aničku v náručí. V tu chvíli se všechno zlomilo.

„Co tady děláš?“ vyjela na mámu místo pozdravu. Máma se snažila zachovat klid: „Přišla jsem jen na chvíli, chtěla jsem vidět malou.“

„Bez mého vědomí? Tomáši, tys jí to dovolil?“ Jana se na mě podívala s takovým zklamáním, že jsem měl chuť zmizet. Máma položila Aničku do postýlky a začala si sbírat věci. „Nechtěla jsem dělat problémy…“

„Ale děláte je pořád!“ Jana už skoro křičela. „Nikdy jste mě nerespektovala! Ani teď ne!“

Máma odešla v slzách. Jana za ní zabouchla dveře a obrátila se ke mně: „Jak jsi mohl? Věděl jsi, jak moc mi to vadí.“

Seděli jsme pak dlouho mlčky v kuchyni. Jana brečela, já mlčel. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty hádky mezi nimi – kvůli svatbě, kvůli výběru kočárku, kvůli tomu, jak krmit Aničku. Vždycky jsem byl mezi nimi jako prostředník a nikdy jsem nevěděl, komu dát za pravdu.

Další dny byly plné ticha. Máma mi psala zprávy: „Mrzí mě to. Nechtěla jsem ti zničit manželství.“ Jana se mnou skoro nemluvila. Anička byla jediná, kdo mě potřeboval bez podmínek.

Jednou večer Jana promluvila: „Víš, proč ji nemůžu vystát? Protože mě nikdy nepřijala. Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro tvou rodinu.“

„To není pravda…“ začal jsem.

„Je to pravda! Vždycky jsi stál na její straně. I teď. Tajně ji sem pozveš…“

Chtěl jsem jí vysvětlit, že jsem jen chtěl udělat radost mámě i Aničce. Že jsem nechtěl nikoho zranit. Ale slova mi uvízla v krku.

Začal jsem pochybovat o všem. O tom, jestli vůbec dokážu být dobrým synem i manželem zároveň. Jestli je možné najít rovnováhu mezi dvěma ženami, které se navzájem odmítají.

Máma mi pak jednou napsala: „Možná bych měla přestat chodit úplně. Nechci vám ničit rodinu.“ A já cítil vinu i úlevu zároveň.

Jana mi řekla: „Pokud chceš být s ní, řekni mi to rovnou.“

„Chci být s tebou i s Aničkou,“ odpověděl jsem zoufale.

Ale od té doby už nic nebylo jako dřív. Každé rozhodnutí bylo jako chůze po tenkém ledě. Každý telefonát s mámou byl tajný, každé setkání s Janou opatrné.

Jednoho dne jsem seděl sám v obýváku a díval se na fotky z doby, kdy jsme byli šťastní. Přemýšlel jsem: Kde se to pokazilo? Co bych měl udělat jinak?

Možná kdybych byl od začátku důslednější… Možná kdybych měl odvahu postavit se mámě i Janě a říct jim pravdu o svých pocitech…

Ale teď už je pozdě.

Dívám se na Aničku a ptám se sám sebe: Je možné být mostem mezi dvěma břehy, které se odmítají spojit? Nebo je člověk odsouzený k tomu stát uprostřed a dívat se, jak se oba břehy vzdalují?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit rodinu, když jsou staré rány příliš hluboké?