Ta noc, kdy jsem vyhodila svého syna a snachu: Konečně jsem řekla dost!

„Mami, nemůžeš nás jen tak vyhodit! Kde máme jít?“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, zatímco jeho žena Jana stála v předsíni s rukama v bok a pohledem, který by probodl i železo. Byla půlnoc. V paneláku na Jižním Městě bylo ticho, jen z vedlejšího bytu tlumeně duněla televize. Moje ruce se třásly, ale hlas jsem měla pevný: „Můžete jít kamkoli, jen už nebudete žít tady. Už toho mám dost.“

Nikdy bych si nemyslela, že tohle někdy řeknu. Že budu ta matka, která vyhodí vlastní dítě. Ale po měsících, kdy Petr s Janou okupovali můj byt, brali si peníze z mé peněženky a nechávali mě platit účty, jsem už nemohla dál. Všechno to začalo nevinně – Petr přišel o práci ve stavebnictví a Jana byla na mateřské s malou Aničkou. „Jen na pár týdnů, mami,“ sliboval tehdy Petr. „Než si najdeme něco vlastního.“ Jenže týdny se změnily v měsíce a já jsem se pomalu stala služkou ve vlastním domě.

Každý den začínal stejně: vstala jsem dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani. Když jsem přišla do kuchyně, všude byl nepořádek – špinavé hrnky, drobky na stole, v lednici zmizelo všechno, co jsem si koupila pro sebe. Petr s Janou spali do deseti a pak se hádali kvůli maličkostem. „Proč jsi nekoupila to lepší mléko?“ ptala se mě Jana jednou podrážděně. „Tohle je samá voda!“ Mlčela jsem. Vždycky jsem mlčela.

Ale ten večer to bylo jiné. Petr přišel domů opilý, smrděl cigaretami a levným pivem. Jana seděla u televize a křičela na Aničku, která plakala v postýlce. „Mami, můžeš ji uklidnit?“ zavolala na mě přes celý byt. V tu chvíli mi praskly nervy. „Nejsem vaše služka!“ vykřikla jsem a poprvé za dlouhé roky jsem cítila vztek místo bezmoci.

Petr se rozesmál: „No tak, mami, neblázni. Vždyť jsme rodina.“ Ale já už necítila žádné pouto. Jen únavu a smutek. „Rodina? Vy jste mě jen využívali! Já platím všechno, vařím vám, uklízím po vás – a co dostanu zpátky? Jen výčitky a nevděk!“ Hlas mi přeskočil.

Jana se zvedla a začala balit věci malé Aničky do igelitky od Alberta. „Tohle ti nikdy nezapomenu,“ sykla na mě. Petr stál u dveří a díval se na mě s nenávistí v očích. „Jsi krkavčí matka!“ zakřičel.

Když za nimi zapadly dveře, rozbrečela jsem se. Sousedka paní Novotná mi ráno říkala: „Nebojte se, paní Hrdličková, udělala jste dobře. Oni by vás zničili.“ Ale já si nebyla jistá. Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Všude byly stopy jejich života – plyšák v koutě, rozbitý hrnek na stole, dětské botičky u dveří.

Vzpomínala jsem na dobu, kdy byl Petr malý kluk. Jak jsme spolu chodili na hřiště u školy v Křejpského ulici, jak mi nosil kytičky z trávníku před domem. Kde se to pokazilo? Kdy se z něj stal cizinec?

Večer mi volala sestra Alena: „Jsi statečná. Já bych to nedokázala.“ Ale já se necítila statečně. Cítila jsem jen prázdnotu a strach. Co když Petr skončí na ulici? Co když mi nikdy neodpustí?

Další dny byly těžké. Lidé v domě si šeptali, někdo mi anonymně napsal na lístek: „Matka by měla držet rodinu pohromadě.“ Ale já už nemohla dál žít jako rukojmí vlastního dítěte.

Jednou večer mi přišla SMS od Petra: „Nenávidím tě.“ Srdce mi sevřel ledový strach. Ale zároveň jsem věděla, že musím vydržet.

Začala jsem chodit na procházky do Kunratického lesa, abych si pročistila hlavu. Seděla jsem na lavičce a sledovala děti, jak si hrají – a přemýšlela o tom, kde jsme jako rodina udělali chybu.

Možná jsem byla příliš měkká. Možná jsem měla být přísnější už dávno. Ale kdo nás naučí být dobrými rodiči? Kdo nám řekne, kdy je čas říct dost?

Teď je doma ticho. Někdy až moc hlasité ticho. Po večerech sedím u okna a čekám na zprávu od Petra nebo Jany – ale nic nepřichází.

Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem navždy ztratila svého syna? Co byste udělali vy na mém místě?