Mami, neznám tě – Příběh Barbory, která obětovala vše pro syna, ale zůstala zapomenutá

„Mami, neznám tě.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co se za mnou v parku zavřela branka. Stála jsem tam, mezi šustícími listy a dětským smíchem, a sledovala, jak můj vlastní syn, Tomáš, prošel kolem mě bez jediného pohledu. V očích měl prázdno, v uších sluchátka a v ruce mobil. Kdybych na něj nepromluvila, ani by si mě nevšiml.

„Tomáši?“ oslovila jsem ho tiše, skoro nesměle. Zastavil se, otočil hlavu a chvíli na mě zíral. Pak jen pokrčil rameny a pokračoval dál. Jako bych byla vzduch. Jako bych nikdy nebyla jeho matkou.

Sedla jsem si na lavičku a snažila se popadnout dech. Vzpomínky na jeho dětství mě bodaly jako jehly. Jak jsem ho vodila do školky v dešti, jak jsem mu šila kostým na maškarní bál, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce. Všechno to bylo pryč. Zůstala jen prázdnota a ticho.

Když byl Tomáš malý, byla jsem pro něj celý svět. Jeho otec, Petr, nás opustil, když mu byly čtyři roky. Zůstali jsme sami v malém bytě na Jižním Městě. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních – dopoledne v knihovně, večer uklízečka v kancelářích. Všechno jen proto, aby Tomáš měl to, co potřebuje. Nikdy jsem si nestěžovala. Když přišel domů s rozbitým kolenem nebo s pětku z matematiky, byla jsem tu pro něj. Objímala jsem ho a říkala mu, že všechno zvládneme.

Jenže pak přišla puberta. Najednou už mě nepotřeboval. Začal se stýkat s partou kluků z vedlejšího sídliště, domů chodil pozdě a často ani nepozdravil. Snažila jsem se s ním mluvit, ale vždycky jen protočil oči a zabouchl dveře pokoje.

Jednou večer jsem slyšela hlasy za dveřmi jeho pokoje. Opatrně jsem zaklepala: „Tomáši? Je všechno v pořádku?“

„Nech mě být!“ vyštěkl na mě. „Nemusíš pořád všechno řešit! Jsem už velkej!“

Stála jsem za těmi dveřmi a cítila se naprosto bezmocná. Byla jsem sama proti světu – proti jeho vzdoru, proti jeho mlčení.

Časem se mezi námi vytvořila zeď. Každý den byla vyšší a silnější. Přestali jsme spolu snídat, přestali jsme si povídat o škole i o životě. Já se snažila najít cestu zpátky – pekla jsem jeho oblíbené buchty, nechávala mu vzkazy na lednici, nabízela pomoc s učením. Ale on už byl jinde.

Po maturitě odešel studovat do Brna. Byla jsem na něj pyšná – i když mi to nikdy neřekl, věděla jsem, že to nebylo jednoduché. První rok mi ještě občas zavolal nebo napsal zprávu. Ale pak už jen krátké odpovědi: „Jo, mám se dobře.“ „Nemám čas.“ „Ozvu se.“

A pak ticho.

Začala jsem chodit do parku častěji – dívat se na děti a maminky, které si spolu povídaly a smály se. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Proč je mezi mnou a Tomášem taková propast? Byla jsem moc přísná? Nebo moc hodná? Měla jsem víc myslet na sebe?

Jednou mi zavolala sousedka paní Novotná: „Baruško, viděla jsem Tomáše v kavárně s nějakou dívkou! Vypadal šťastně.“

Srdce mi poskočilo radostí i smutkem zároveň. Proč mi o tom neřekl? Proč se mnou nesdílí svůj život?

Rozhodla jsem se napsat mu dopis:

„Milý Tomáši,
vím, že už jsi dospělý a máš svůj život. Ale chybíš mi. Chybí mi naše rozhovory, tvůj smích i tvoje starosti. Vždycky tu pro tebe budu – kdykoliv budeš potřebovat.
Mám tě ráda.
Máma.“

Odpověď nepřišla.

A tak jsem dnes seděla v parku a sledovala svého syna, jak kolem mě prochází jako kolem cizí ženy. Možná už opravdu nejsem součástí jeho světa.

Večer doma jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotografie – Tomáš s rozcuchanými vlasy a zmrzlinou na tváři, Tomáš v první třídě s aktovkou větší než on sám… Slzy mi stékaly po tváři.

Najednou zazvonil telefon.

„Mami?“ ozvalo se váhavě na druhém konci.

„Ano?“ hlesla jsem.

„Promiň… dneska v parku… byl jsem ve spěchu…“

Chtěla jsem mu říct tolik věcí – jak moc mi chybí, jak moc ho mám ráda… Ale jen jsem mlčela.

„Můžeme se někdy sejít?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ zašeptala jsem.

Když položil telefon, dlouho jsem seděla v tichu a přemýšlela: Stačí mateřská láska k tomu, aby rodina zůstala pohromadě? Nebo je potřeba něco víc? Co myslíte vy?