Můj muž mě poslal s novorozencem k rodičům. Zůstala jsem sama v boji, který měl být náš společný.

„Jano, já už to prostě nedávám. Potřebuju pauzu. Jeďte na chvíli k tvým rodičům.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už třetí den. Sedím na staré pohovce v dětském pokoji, kde jsem vyrůstala, a držím v náručí naši malou Zuzanku. Pláče. Zase. Kolika ji trápí už od druhého týdne života a já mám pocit, že jsem jediná na světě, kdo ji může utěšit. Jenže já sama bych potřebovala obejmout. Jenže Tomáš… Tomáš zůstal doma. Sám. Prý aby si odpočinul.

„Mami, můžeš ji na chvíli vzít?“ ptám se zoufale své mamky, která se snaží vařit večeři a zároveň mi pomáhat. „Jasně, Janičko, pojď sem, Zuzanko,“ bere si ji do náruče a já se hroutím na židli v kuchyni. Slzy mi tečou po tváři a já se snažím dýchat zhluboka. Vždyť tohle měl být nejšťastnější čas našeho života.

Když jsme s Tomášem plánovali rodinu, byl plný nadšení. „Budeme skvělí rodiče,“ říkal mi při procházkách po Letné. „Zvládneme to spolu.“ Jenže realita byla jiná. Porod byl těžký, Zuzanka přišla na svět o tři týdny dřív a od začátku byla neklidná. Noci jsme nespali, Tomáš chodil do práce nevyspalý a doma byl čím dál podrážděnější.

Jednou v noci, když Zuzanka plakala už třetí hodinu v kuse, Tomáš vstal z postele a zařval: „Já už to fakt nedávám! Proč pořád řve? Co s ní děláš špatně?“ Ta slova mě bodla do srdce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že kolika je normální, že to není moje vina, ale on jen mávl rukou a odešel do obýváku.

Druhý den ráno přišel s návrhem: „Jano, jeďte na chvíli k tvým rodičům. Potřebuju si odpočinout.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Vždyť jsme rodina! Máme být spolu! Ale byla jsem tak unavená, že jsem nakonec souhlasila.

A tak tu teď sedím. Táta chodí po bytě a snaží se být nenápadný, ale vidím na něm, jak je nervózní z dětského pláče. Mamka se snaží mě podpořit, ale i ona je unavená. „Janičko, musíš si taky odpočinout,“ říká mi večer, když Zuzanka konečně usne. Jenže já nemůžu spát. Myslím na Tomáše.

Píšu mu zprávu: „Jak se máš? Myslíš na nás?“ Odpověď přijde až za dvě hodiny: „Jo, všechno v pohodě. Odpočívám.“ Nic víc. Žádné „chybíte mi“, žádné „jak to zvládáš?“. Jen ticho.

Druhý den volám kamarádce Lucii. „Lucko, já už nevím, co mám dělat. Připadám si jako selhání. Jsem špatná máma? Špatná manželka?“ Lucka mě uklidňuje: „Jani, nejsi špatná! To on selhal! On měl být s tebou! Proč bys měla všechno zvládat sama?“

Ale já mám pořád pocit viny. Možná kdybych byla klidnější, Zuzanka by tolik neplakala. Možná kdybych byla lepší manželka, Tomáš by neutekl.

Večer sedíme s mamkou u stolu a ona mi vypráví o svých začátcích s tátou: „Víš, Janičko, i my jsme měli krize. Ale nikdy jsme si navzájem neutekli. Byli jsme spolu i v těch nejhorších chvílích.“

Další den přijde zpráva od Tomáše: „Tak kdy přijedete zpátky?“ Cítím v tom netrpělivost, ne touhu nás vidět. Odpovídám: „Až budeš připravený být táta i manžel.“

Následující dny jsou těžké. Zuzanka pláče méně, možná proto, že já už tolik nepláču. Mamka mi pomáhá víc než Tomáš kdy pomohl. Přemýšlím o našem vztahu – jestli má cenu bojovat za něco, co je jen na papíře.

Jednou večer mi volá Tomáš: „Jano, promiň… Já nevěděl, jak moc je to těžké… Já… bojím se, že to nezvládnu.“

„Tomáši,“ říkám tiše, „já taky ne. Ale myslela jsem, že to budeme zvládat spolu.“

Ticho na druhém konci linky je delší než obvykle.

„Můžeme to zkusit znovu?“ ptá se nakonec.

Nevím, co odpovědět. Chci věřit, že ano – ale zároveň se bojím dalšího zklamání.

Když večer uspávám Zuzanku a ona mi konečně usne v náručí, přemýšlím: Je možné být v manželství tak strašně osamělá? A kolik žen kolem mě tohle prožívá potichu?

Možná nejsem jediná… Možná bychom o tom měly víc mluvit.