Oči ztraceného sestřenství: Příběh přátelství, násilí a druhé šance

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkla jsem, když jsme stály v potemnělé kuchyni jejího bytu na Žižkově. Ticho mezi námi bylo husté jako mlha nad Vltavou. Jana se na mě ani nepodívala. Jen si nervózně hrála s rukávem svého svetru, v očích měla stín, který jsem kdysi znala jako jiskru.

Byly jsme s Janou nerozlučné už od základky. Seděly jsme spolu v poslední lavici, smály se na zastávkách tramvají, snily o tom, že jednou utečeme z malých panelákových bytů a budeme žít jinak než naše matky. Ale pak přišel Michal. Nejprve byl jen její nový kluk, pak se stal středem jejího světa. A já jsem začala být na okraji.

Pamatuju si ten den, kdy mi poprvé neodpověděla na zprávu. Bylo to v zimě, sněžilo a já čekala na ni před školou. Nepřišla. Pak už to bylo čím dál častější – zrušené schůzky, krátké odpovědi, výmluvy. „Promiň, Michal mě potřebuje,“ psala mi. „Dneska nemůžu.“

Jednou jsem ji potkala na trhu na Jiřáku. Měla tmavé brýle a dlouhý rukáv i v létě. „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se tehdy. „Jasně,“ usmála se křečovitě. „Jen jsem unavená.“

Dlouho jsem si nechtěla přiznat, co se děje. Říkala jsem si, že je to jen fáze, že až se Michal okouká, všechno bude jako dřív. Ale nebylo. Jana se mi vzdalovala a já jsem ji nechala jít. Možná jsem měla bojovat víc, možná jsem měla být tvrdší. Ale bála jsem se – Michala i toho, co bych mohla zjistit.

Roky plynuly. Já vystudovala pedagogiku, našla si práci na základce v Karlíně, vdala se za Petra a narodila se nám dcera Klárka. Jana zmizela z mého života úplně. Občas jsem ji zahlédla ve frontě v Albertu nebo na zastávce autobusu, ale vždycky spěchala pryč.

Jednoho dne mi přišla zpráva od její matky: „Alenko, prosím tě, nevíš něco o Janě? Už týden se mi neozvala.“ Ztuhla jsem. Vzpomněla jsem si na všechny ty tiché prosby v jejích očích, na modřiny schované pod oblečením.

Rozhodla jsem se ji najít. Procházela jsem ulice Žižkova, ptala se sousedů, volala do nemocnic. Nakonec jsem ji našla – seděla na lavičce v parku pod rozkvetlými kaštany, oči zarudlé od pláče.

„Jano,“ zašeptala jsem a sedla si vedle ní. Dlouho mlčela. Pak řekla: „Myslela jsem, že to zvládnu sama.“

Vzala jsem ji k sobě domů. Petr byl překvapený, ale neptal se. Klárka jí přinesla plyšového medvěda a Jana se poprvé za dlouhou dobu usmála.

Začaly jsme spolu znovu mluvit – o škole, o snech, které jsme měly jako holky, o tom, co všechno jsme ztratily. Jana mi vyprávěla o letech strachu, o tom, jak ji Michal izoloval od všech přátel i rodiny. O tom, jak jí říkal, že je k ničemu, že bez něj by skončila na ulici.

„Proč jsi neodešla dřív?“ zeptala jsem se jednou večer.

„Protože jsem si myslela, že si to zasloužím,“ odpověděla tiše.

Bylo těžké slyšet tohle od člověka, kterého jste milovali jako sestru. Cítila jsem vztek – na Michala, na Janu i na sebe. Proč jsme jí nikdo nepomohl? Proč jsme všichni zavírali oči?

Začaly jsme hledat pomoc – psycholožku v centru pro oběti domácího násilí na Praze 3, právníka přes bezplatnou poradnu. Jana byla křehká jako porcelánová panenka, ale každý den byla silnější.

Jednou večer zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Michal. „Kde je?“ křičel přes dveře. „Vrať mi ji!“ Srdce mi bušilo až v krku. Zavolala jsem policii a poprvé v životě jsem necítila strach – jen vztek a odhodlání chránit svou kamarádku.

Po týdnech a měsících se Jana začala vracet k životu. Našla si práci v knihovně na Vinohradech, začala chodit na keramiku a pomalu si budovala nový svět bez strachu.

Někdy večer sedíme spolu u čaje a vzpomínáme na dětství. „Myslíš, že někdy budu zase úplně šťastná?“ ptá se mě.

„Nevím,“ odpovídám upřímně. „Ale už nejsi sama.“

Dnes už vím, že někdy nemůžeme nikoho zachránit proti jeho vůli – ale můžeme být připraveni podat ruku ve chvíli, kdy to bude potřebovat.

Kolik z nás zavírá oči před tím, co se děje za zdmi našich sousedů? A kde vlastně končí naše odpovědnost? Co byste udělali vy?