Když odejdeš beze slova: Příběh ženy, které se rozpadl svět

„Kde jsi, Karle?“ šeptala jsem do prázdného bytu, kde ještě před chvílí voněla káva a na stole se chladily čerstvé housky. Byla sobota ráno, slunce prosvítalo skrz záclony a já si myslela, že nás čeká obyčejný den. Jenže když jsem se vrátila z malé zahrádky s hrstí máty v dlani, našla jsem otevřenou šatní skříň, prázdnou poličku na boty a ticho, které mě sevřelo jako ledová ruka.

„Karle?“ zavolala jsem znovu, tentokrát hlasitěji. Odpověděl mi jen vzdálený zvuk tramvaje za oknem. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že už se nikdy nevrátí. Že ten den bude posledním dnem mého starého života.

Začalo to nenápadně. Karel byl vždycky trochu uzavřený, ale poslední rok se to zhoršilo. Přestal se smát mým vtipům, večery trávil mlčky u televize nebo s mobilem v ruce. Když jsem se ptala, co ho trápí, jen mávl rukou: „To nic není, Jano.“ Ale já cítila, že něco není v pořádku. Děti už dávno vyletěly z hnízda – Petra žije v Brně, Tomáš v Plzni – a my dva jsme zůstali sami v našem starém bytě na Žižkově. Myslela jsem si, že teď konečně budeme mít čas na sebe. Ale místo toho mezi námi rostla zeď.

Ten den jsem seděla na posteli a dívala se na jeho prázdnou skříň. Na nočním stolku ležel jeho starý hodinkový pásek a vedle něj lístek do kina z minulého měsíce – šli jsme tehdy na český film a já si pamatuju, jak byl celou dobu duchem nepřítomný. V hlavě mi vířily otázky: Odešel za jinou? Nebo ho něco trápilo? Proč mi nic neřekl?

Zavolala jsem Petrovi. „Mami, třeba si potřebuje jen odpočinout,“ řekla mi dcera do telefonu. „Třeba má krizi středního věku.“ Ale já věděla, že to není jen tak. Karel nikdy nebyl typ na impulzivní rozhodnutí.

Dny plynuly a já se snažila fungovat. Chodila jsem do práce do knihovny na Vinohradech, kde jsem mezi regály hledala klid. Ale i tam mě pronásledovaly vzpomínky – jak jsme s Karlem chodili na procházky do Riegrových sadů, jak jsme spolu vařili svíčkovou na Vánoce. Všechno mi ho připomínalo.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to jeho sestra Marie. „Jano, neozval se ti? Ani mně nebere telefon.“ V jejím hlase byla slyšet úzkost. „Nevím, co mám dělat…“

Začala jsem obvolávat jeho kamarády – Pavla z práce, Honzu ze šachového klubu. Nikdo o něm nic nevěděl. Policie mi řekla, že dospělý člověk má právo zmizet beze stopy, pokud nechce být nalezen.

Noci byly nejhorší. Ležela jsem v posteli a poslouchala ticho bytu. Přemýšlela jsem o všem, co jsme spolu prožili – o svatbě na radnici v Nuslích, o dovolené v Krkonoších, o tom, jak jsme kdysi plánovali společné stáří. Co jsem udělala špatně? Proč mi nic neřekl?

Jednoho dne jsem našla v jeho zásuvce dopis – nebyl adresovaný mně ani nikomu jinému. Byl to spíš deníkový zápis: „Cítím se prázdný. Jako bych už neměl co nabídnout. Jana si zaslouží někoho lepšího…“ Slzy mi tekly po tváři. Nešlo o jinou ženu. Šlo o něj samotného.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla trpělivá a laskavá. „Někdy lidé odejdou ne proto, že by nás nemilovali,“ řekla mi jednou, „ale protože nedokážou milovat sami sebe.“

Dlouhé týdny jsem žila jako ve snu. Lidé v práci se mě ptali: „Jak to zvládáš?“ A já jen pokrčila rameny. Nikdo neviděl ty noci plné slz a bezmoci.

Jednoho dne přišel dopis – obyčejná obálka bez zpáteční adresy. Uvnitř byl krátký vzkaz: „Promiň mi to všechno. Musel jsem odejít. Karel.“

Zavřela jsem oči a poprvé po dlouhé době pocítila zvláštní klid. Už jsem věděla, že ho nikdy neuvidím. Ale aspoň jsem měla jistotu – nebyla to moje vina.

Začala jsem pomalu znovu žít. Chodila jsem na procházky s kamarádkou Lídou do Stromovky, začala jsem malovat akvarely a jednou týdně navštěvovala kurzy italštiny v kulturním domě na Vinohradech.

Ale někdy večer si stále sednu ke kuchyňskému stolu s hrnkem čaje a dívám se do prázdna. Přemýšlím: Co vede člověka k tomu, aby opustil všechno, co znal? Je možné někdy opravdu pochopit druhého člověka? Nebo jsme všichni nakonec sami ve svých bolestech?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec začít znovu po takové zradě?