Babi, promiň, že jsem na tebe zapomněla. Příběh o vině, rodinných ranách a touze po blízkosti

„Ivo, tvoje babička už tři dny nic nejedla,“ šeptla mi paní Novotná u večerky, když jsem si kupovala rohlíky a mléko. Její hlas byl tichý, ale v těch slovech bylo něco, co mě bodlo přímo do srdce. Zůstala jsem stát s igelitkou v ruce, jako by mi někdo podrazil nohy. V hlavě mi začaly vířit výčitky: Kdy jsem u babičky byla naposledy? Proč jsem jí nezavolala? Jak jsem mohla zapomenout?

Domů jsem běžela téměř bez dechu. Bylo mi třicet pět, měla jsem dvě děti, práci v kanceláři a manžela, který poslední dobou trávil víc času v garáži než s námi. Ale tohle… tohle byla moje babička. Ta, která mě vodila do školky, pekla mi bábovku a šeptala pohádky do ouška, když jsem měla horečku.

Když jsem dorazila k jejímu bytu v paneláku na Jižním Městě, dveře byly zamčené. Klepala jsem dlouho. „Babi, to jsem já! Otevři!“ Nic. Srdce mi bušilo až v krku. Nakonec jsem vytáhla klíče, které mi kdysi dala s tím, že je budu potřebovat „až bude nejhůř“.

Uvnitř byl chlad a ticho. Babička seděla v křesle u okna, zabalená v dece. Vypadala menší než kdy dřív. „Ivo?“ zašeptala a v očích měla slzy. „Promiň, že tě obtěžuju.“

„Babi, proč jsi mi nezavolala?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.

„Nechtěla jsem tě zdržovat. Máš svůj život…“

Sedla jsem si k ní na koberec a objala ji kolem ramen. Cítila jsem její křehkost a vlastní vinu jako kámen na hrudi.

Zatímco jsem jí vařila polévku z toho mála, co našla ve spíži, hlavou mi běžely vzpomínky na naši rodinu. Na mámu, která se s babičkou pohádala před deseti lety kvůli dědictví po dědovi a od té doby spolu nepromluvily. Na tátu, který odešel za jinou ženou a nikdy se nevrátil. Na bratra Petra, který žije v Brně a přijede jen na Vánoce.

„Víš,“ začala babička tiše, „někdy mám pocit, že už tu pro nikoho nejsem.“

Zamrazilo mě. „To není pravda! Máš mě… děti…“

Usmála se smutně. „Ale ty máš tolik starostí. Nechci být přítěží.“

Ten večer jsem u ní zůstala dlouho do noci. Povídaly jsme si o všem možném – o jejím dětství na venkově, o tom, jak poznala dědu na tancovačce v Sokolovně, o tom, jaké to bylo vychovávat mámu sama po válce. Cítila jsem se provinile za všechny ty roky, kdy jsem si myslela, že mám dost času. Že babička tu bude navždy.

Když jsem se vracela domů, manžel Tomáš seděl u televize a ani nezvedl oči od fotbalu. „Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal se otráveně.

„U babičky,“ odpověděla jsem unaveně.

„Zase? Nemůžeš jí najít nějakou pečovatelku? Máš přece práci a děti.“

„To je moje rodina!“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla.

Dny plynuly a já se snažila balancovat mezi prací, dětmi a péčí o babičku. Každý den jsem jí volala nebo zašla nakoupit. Ale čím víc jsem se snažila všechno zvládnout sama, tím víc jsem cítila tlak ze všech stran. Doma jsme se s Tomášem hádali častěji než dřív. Děti byly protivné a já byla unavená až na kost.

Jednoho dne mi zavolala máma. „Slyšela jsem od Novotné, že jsi u babičky každý den,“ řekla chladně.

„A co mám dělat? Nechci ji nechat samotnou!“

„To je tvoje věc,“ odsekla máma. „Já už s ní nemám co řešit.“

Chtěla jsem křičet: Jak můžeš být tak tvrdá? Vždyť je to tvoje máma! Ale místo toho jsem jen tiše položila telefon.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat všechny ty pocity – vztek na mámu, smutek z babiččiny samoty i strach z toho, že jednou budu stejně opuštěná jako ona.

Jednoho večera mi babička řekla: „Ivo, nechci tě zatěžovat svými starostmi. Ale někdy bych si přála, abyste se s mámou usmířily.“

„To nejde,“ povzdechla jsem si. „Ona tě nechce ani vidět.“

Babička mě pohladila po ruce: „Život je krátký. Nezůstávej sám kvůli hrdosti.“

Ta slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Přemýšlela jsem o tom celé noci – kolik bolesti si v rodině předáváme z generace na generaci? Kolik křivd nikdy neodpustíme?

Jednoho dne přišla zpráva od bratra Petra: „Přijedu o víkendu za babičkou. Chceš něco přivézt?“ Bylo to poprvé po letech, co projevil zájem.

Sešli jsme se všichni u babičky v malém obýváku – já, Petr i děti. Babička zářila štěstím. Povídali jsme si dlouho do noci a poprvé po letech jsem cítila naději.

Ale máma nepřišla.

Po několika týdnech babička onemocněla zápalem plic. Strávila poslední dny v nemocnici. Držela jsem ji za ruku a šeptala jí do ucha všechny ty věci, které jsem jí nikdy nestihla říct – jak ji mám ráda, jak moc pro mě znamená.

Když odešla, zůstalo po ní prázdno – nejen v bytě, ale i v mém srdci.

Dnes chodím kolem jejího paneláku a přemýšlím: Mohla jsem udělat víc? Kdybych byla dřív zavolala mámě… kdybych byla méně zaměstnaná sama sebou… Zůstává ve mně otázka: Proč je tak těžké odpustit těm nejbližším? A kolik času ještě máme na to napravit staré rány?