Když se všechno zhroutí během jedné noci

„Otevři, prosím tě, otevři!“ ozývalo se zoufalé bušení na dveře. Bylo už po desáté večer a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, když jsem ten hlas poznala – Marie, moje tchyně. Nikdy jsme si nebyly blízké. Vždycky mě hodnotila pohledem, který říkal: „Pro mého Honzu nejsi dost dobrá.“ Ale teď stála přede mnou, uplakaná, s rozmazanou řasenkou a třesoucíma se rukama.

„Evo, ona… ona nás okradla! Všechno je pryč! Všechno!“ vzlykala a já ji musela podepřít, aby nespadla na dlažbu v předsíni. V tu chvíli jsem ještě netušila, jak hluboko sahá ta rána, kterou mi osud právě zasadil.

Posadila jsem ji do obýváku a podala jí sklenici vody. „Kdo tě okradl? Co se stalo?“ ptala jsem se opatrně. Marie se na mě podívala pohledem plným bolesti a hanby. „Ta jeho… ta jeho milenka! Sbalila všechno – peníze, šperky, dokonce i obrazy po babičce! A Jan… Jan to věděl! Pomáhal jí!“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. „Jak to myslíš? Jan… můj Jan?“

Marie jen přikývla a rozplakala se ještě víc. „Celé roky mě tahal za nos. Myslela jsem, že je to jen krize středního věku, že má nějakou známost… Ale on ji přivedl do našeho domu! A teď jsme na mizině.“

Seděla jsem tam jako opařená. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední měsíce – Janovy pozdní návraty domů, jeho podrážděnost, neustálé telefonáty, které odmítal brát přede mnou. Vždycky měl nějakou výmluvu. A já mu věřila. Byli jsme spolu patnáct let. Měli jsme dvě děti – Klárku a Filipa. Myslela jsem si, že jsme rodina.

Marie se zvedla a začala chodit po pokoji. „Já už nemám kam jít. Všechno je pryč. A on… on je někde s ní.“

V tu chvíli jsem pocítila zvláštní směs vzteku a lítosti. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli ní. Byla zlomená stejně jako já. Najednou jsme byly na jedné lodi.

„Zůstaneš tady,“ řekla jsem rozhodněji, než jsem se cítila. „Zítra to začneme řešit.“

Ta noc byla nekonečná. Marie spala na gauči v obýváku a já seděla v kuchyni a zírala do tmy. Hlavou mi běžely otázky: Jak dlouho mě Jan podváděl? Co všechno mi lhal? Jak mohl něco takového udělat vlastní matce?

Ráno bylo sychravé a šedivé – přesně takové, jak jsem se cítila uvnitř. Děti šly do školy a já s Marií jsme seděly u stolu a mlčely. Najednou zazvonil telefon. Jan.

„Evo, musíme si promluvit,“ ozvalo se z druhého konce.

„O čem?“ zeptala jsem se ledově.

„O všem. Přijdu dnes večer.“

Položila jsem telefon a cítila, jak se mi třesou ruce.

Večer přišel Jan domů. Vypadal unaveně, starší o deset let. Marie na něj vyjela první: „Jak jsi mohl? Jak jsi mohl dovolit té ženské, aby nás okradla? Vždyť to byly věci po tvém otci!“

Jan sklopil hlavu. „Já… já nevěděl, že to udělá. Myslel jsem…“

„Myslel jsi jen na sebe!“ skočila mu do řeči Marie.

Já jsem mlčela. Pozorovala jsem ho a snažila se najít v jeho tváři toho muže, kterého jsem kdysi milovala.

„Evo,“ obrátil se ke mně Jan prosebně, „já vím, že jsem ti ublížil. Ale… ona mě zmanipulovala. Potřeboval jsem změnu… byl jsem nešťastný.“

„A my? My jsme byli co?“ vyhrkla jsem.

Jan mlčel.

Marie vstala a odešla do ložnice. Zůstali jsme sami.

„Chci vědět pravdu,“ řekla jsem tiše. „Jak dlouho to trvá?“

Jan si povzdechl: „Dva roky.“

Dva roky lží. Dva roky předstírání.

„A co teď?“ zeptala jsem se.

Jan pokrčil rameny: „Nevím. Ona je pryč… všechno je pryč.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Nakonec odešel spát na gauč k Marii.

Další dny byly jako zlý sen. Musela jsem dětem vysvětlit, proč je doma napětí, proč tatínek spí jinde. Klárka plakala každou noc, Filip se uzavřel do sebe.

Marie mi pomáhala s domácností a poprvé jsme spolu opravdu mluvily – o životě, o mužích, o zklamáních i naději. Začaly jsme si být blíž než kdy dřív.

Jednou večer jsme seděly u vína a Marie řekla: „Víš, nikdy jsem tě neměla ráda… byla jsi pro mě cizí. Ale teď vidím, že jsi silná ženská.“

Usmála jsem se smutně: „Možná až moc silná na to, co bych chtěla být.“

Čas plynul a já musela rozhodnout – odpustím Janovi? Zůstanu s ním kvůli dětem? Nebo začnu znovu sama?

Jednoho rána jsem se podívala do zrcadla a poprvé po dlouhé době viděla ženu, která přežila bouři.

A tak se ptám vás: Dá se po takové zradě vůbec ještě někomu věřit? Nebo je lepší spoléhat jen sama na sebe?