„Přepiš na mě všechno!” – Česká žena v boji o domov, dceru a sebeúctu po zradě manžela
„Přepiš na mě všechno! Chci mít jistotu, že mi nic nevezmeš,“ křičel Tomáš a jeho hlas se nesl celým bytem. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Na stole ležely papíry od advokáta, které jsem ještě před hodinou ani nechtěla otevřít. „Tomáši, to nemyslíš vážně… To je přece i můj domov! A hlavně Klárky!“ vydechla jsem zoufale a snažila se udržet slzy.
Tomáš se na mě podíval s ledovým klidem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. „Jestli to nepodepíšeš, postarám se, aby ses sem už nikdy nevrátila. A Klárku taky neuvidíš tak často, jak bys chtěla.“
V tu chvíli jsem věděla, že všechno, co jsme spolu budovali, je pryč. Už týdny jsem tušila, že má někoho jiného – cizí parfém na jeho košili, pozdní návraty domů, odtažitost. Ale doufala jsem, že to přejde. Že kvůli Klárce a našim společným letům najdeme cestu zpátky. Teď jsem však stála tváří v tvář člověku, kterého jsem už nepoznávala.
„Mami, co se děje?“ ozvalo se z chodby. Klárka stála ve dveřích v pyžamu a v očích měla strach. „Nic, zlatíčko, běž si lehnout,“ snažila jsem se jí uklidnit a pohladila ji po vlasech. Tomáš jen protočil oči a odešel do ložnice.
Zůstala jsem stát v kuchyni sama. Vzala jsem telefon a zavolala Janě. „Jani, já už nemůžu… On chce všechno přepsat na sebe. Vyhrožuje mi Klárkou.“
Jana přijela během půl hodiny. Objala mě a šeptala: „Tohle ti nesmí projít. Musíš bojovat.“
Druhý den jsem šla za mámou. Doufala jsem v pochopení a podporu. Místo toho mě čekalo další zklamání.
„Aleno, Tomáš je přece rozumný chlap. Víš, kolik žen by bylo rádo za takového? Třeba jsi ho zanedbávala…“
„Mami! On mě podvádí! Chce mě připravit o domov i o Klárku!“
Máma jen pokrčila rameny: „Musíš být rozumná. Neztrapňuj rodinu.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že padám do propasti. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Ale teď jsem byla sama – jen s Janou po boku.
Začal boj o všechno. Tomáš mi posílal výhružné zprávy, volal mi do práce, pomlouval mě před sousedy i kolegy. Najednou jsem byla ta špatná já – hysterka, která rozbíjí rodinu.
Jednou večer přišla Klárka domů uplakaná: „Tatínek říkal, že už tě nebude mít rád…“
Srdce mi pukalo bolestí. Jak může někdo takhle manipulovat vlastním dítětem? Snažila jsem se jí vysvětlit, že dospělí někdy dělají chyby, ale že ji oba milujeme. Sama jsem tomu ale už nevěřila.
Začaly soudy. Každé ráno jsem vstávala s knedlíkem v krku a strachem z toho, co přijde dál. Tomáš si najal drahého právníka a snažil se dokázat, že nejsem schopná se o Klárku postarat. Vytahoval každou mou chybu – že jsem jednou zapomněla vyzvednout Klárku ze školky, že jsem byla nemocná a musela ji dát k babičce.
Jana byla pořád se mnou. „Nesmíš se vzdát! Děláš to pro sebe i pro Klárku,“ opakovala mi.
Jednou večer jsme seděly u vína a já se rozplakala: „Proč mě máma nechápe? Proč stojí na jeho straně?“
Jana mě pohladila po ruce: „Možná má strach. Nebo si myslí, že je to jednodušší než čelit pravdě.“
Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila být slabá před cizím člověkem. Vyplakala jsem všechny křivdy – Tomášovu zradu, maminčinu lhostejnost, vlastní pocit selhání.
Pomalu jsem začala nacházet sílu postavit se za sebe. Přestala jsem se omlouvat za věci, které nebyly moje vina. Začala jsem znovu malovat – něco, co mi Tomáš vždycky vyčítal jako ztrátu času.
Soud nakonec rozhodl ve prospěch střídavé péče. Bylo to těžké přijmout – věděla jsem ale, že Klárka potřebuje oba rodiče. Byt zůstal mně – díky tomu, že jsem našla odvahu bojovat a nenechala se zastrašit.
Máma se mnou dlouho nemluvila. Až po roce mi zavolala: „Aleno… možná jsem udělala chybu. Ale bála jsem se o tebe.“
Nevím, jestli jí to někdy úplně odpustím. Ale pochopila jsem jedno: jediný člověk, na kterého se můžu spolehnout, jsem já sama.
Dnes už vím, že největší síla je v tom nevzdat se – ani když vás všichni opustí.
Někdy si ale kladu otázku: Proč musí tolik českých žen projít stejným peklem? Je opravdu nutné obětovat sebeúctu kvůli rodině? Co byste udělali vy na mém místě?