Čtyři roky poté: Když bratr odejde a rodina se rozpadne

„Proč jsi tam nebyla, Anno? Proč jsi ho nechala jít samotného?“ slyším mámin hlas, ostrý jako břitva, i po těch čtyřech letech. Stojím v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a dívám se na její shrbená záda. V ruce svírá hrnek s kávou, který se třese stejně jako její hlas. Táta mlčí, sedí u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do prázdna. Nikdo z nás už neumí mluvit normálně. Všechno je rozbité.

Bylo mi osmnáct, když Petr umřel. Můj starší bratr, můj ochránce, ten, kdo mě vždycky vytáhl z průšvihu. Byli jsme spolu na gymplu, učili jsme se na maturitu. On byl ten chytrý, já ta snaživá. Ten večer jsme měli jít spolu na oslavu k jeho kamarádovi. Jenže já jsem se pohádala s mámou kvůli úplné hlouposti – kvůli špatné známce z matiky. Rozbrečela jsem se a Petr mi řekl: „Zůstaň doma, Ančo. Já to zvládnu.“ Odešel sám. Už se nevrátil.

Nehoda na přechodu. Řidič byl opilý, Petr neměl šanci. Policie volala v noci. Máma křičela, táta mlčel. Já jsem stála v předsíni a nemohla dýchat. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív.

Máma mě začala nenávidět. Neřekla to nikdy nahlas, ale viděla jsem to v jejích očích pokaždé, když se na mě podívala. Táta se uzavřel do sebe, chodil do práce a domů nosil jen ticho. Já jsem přestala spát. Každou noc jsem si přehrávala ten večer znovu a znovu: kdybych šla s Petrem, kdybych ho zdržela, kdybych…

Jednou v noci jsem slyšela mámu plakat v ložnici. „Kdyby tam byla Anna…“ šeptala tátovi. On jen vzdychl: „Nech to být.“ Ale ona nemohla. Ani já ne.

Začala jsem chodit k psycholožce. Jmenovala se paní Novotná a měla laskavé oči. „Nemůžete za to,“ říkala mi pořád dokola. Ale já jí nevěřila. Všichni kolem mě žili dál – spolužáci šli na vysokou, kamarádky plánovaly dovolené, jen já jsem uvízla v minulosti.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu balit kufr. „Odcházím,“ řekla bez emocí. „Nemůžu tu být.“ Táta ji neudržel. Odešla k babičce do Plzně a já zůstala s tátou sama v bytě plném ticha a vzpomínek.

Začaly hádky o maličkosti – kdo koupí mléko, kdo vynese koš. Táta jednou vybuchl: „Proč jsi ho nenechala jít samotného? Proč jsi ho nezastavila?“ Rozbrečela jsem se před ním poprvé od pohřbu. „Já nevím! Já nevím!“ křičela jsem a on mě poprvé po letech objal.

Ale objetí nic nevyřešilo. Máma mi psala krátké zprávy – „Jsi v pořádku?“ – ale nikdy mi neodpověděla na otázku „Můžeme si promluvit?“

Jednou jsem šla na hřbitov za Petrem a potkala tam jeho nejlepšího kamaráda Tomáše. Stál u hrobu a mluvil s ním nahlas: „Chybíš mi, kámo.“ Přistoupila jsem k němu a rozplakala se. Tomáš mě objal a řekl: „Není to tvoje vina.“ Ale já jsem věděla své.

Začala jsem studovat psychologii na Karlovce – možná proto, že jsem chtěla pochopit sebe i mámu. Ve škole jsem byla tichá, držela si odstup od ostatních. Jednou mě spolužačka Klára pozvala na kafe: „Vypadáš smutně,“ řekla mi upřímně. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném – o rodičích, o smrti, o tom, jak těžké je odpustit sobě i druhým.

Po dvou letech mi máma napsala dopis: „Promiň mi všechno, co jsem ti řekla i neřekla. Bolí mě to stejně jako tebe.“ Četla jsem ten dopis stokrát a nevěděla, jestli jí dokážu odpustit.

Jednoho dne jsme se setkaly v kavárně na Andělu. Seděla naproti mně a ruce se jí třásly stejně jako tehdy v kuchyni. „Myslela jsem, že tě nenávidím,“ řekla tiše. „Ale nenáviděla jsem sebe.“ Rozplakala se a já s ní.

Táta mezitím začal chodit na terapii pro pozůstalé rodiče. Začali jsme spolu víc mluvit – o Petrovi, o mámě, o tom, co bude dál.

Čtyři roky po Petrovi už nejsme rodina jako dřív – ale jsme aspoň tři lidé, kteří se snaží přežít to nejhorší a najít cestu zpátky k sobě.

Někdy si říkám: Kdybych tehdy šla s Petrem… Ale možná bychom tu nebyli ani jeden z nás. Možná je čas přestat hledat viníka a začít hledat cestu vpřed.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec někdy odpustit minulosti – sobě i druhým?