„Mami, tady jste to neumyli!“ – Příběh Lindy, která se ztratila ve vlastním domě

„Mami, tady jste to neumyli!“ ozvalo se z ložnice tak hlasitě, že jsem málem upustila hrnek s čajem. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tereza, moje snacha, se nastěhovala k nám před dvěma lety, když si vzala mého jediného syna Jana. Od té doby už nic nebylo jako dřív.

„Promiň, Terezo, hned to utřu,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. Věděla jsem, že tohle je jen další z mnoha výtek, které mi za poslední měsíce adresovala. Každý den jsem se snažila být neviditelná, abych jim nepřekážela. Ale stejně jsem byla vždycky špatně – špatně jsem uvařila, špatně uklidila, špatně jsem se ptala na jejich práci.

Jan byl vždycky můj miláček. Po smrti manžela jsme byli na všechno sami. Vychovala jsem ho s láskou a obětovala mu celý svůj život. Když mi poprvé přivedl Terezu domů, byla jsem šťastná. Byla milá, usmívala se a přinesla mi kytici růží. Tehdy jsem netušila, jak moc se všechno změní.

První měsíce po svatbě byly ještě snesitelné. Tereza byla trochu odtažitá, ale snažila jsem se jí vyjít vstříc. Jenže pak začala kritizovat všechno, co jsem udělala. „Linda, proč jste koupila tuhle kávu? My pijeme jen bezkofeinovou.“ „Mami, proč jste nechala v koupelně mokrý ručník?“ „Tohle maso je moc suché.“

Jan se většinou tvářil neutrálně. Někdy mě pohladil po ruce a řekl: „Mami, neber si to tak.“ Ale čím dál častěji mlčel a díval se do stolu. Začala jsem mít pocit, že už tu nejsem doma. Že jsem vetřelec ve vlastním bytě.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi.

„Proč tu pořád musí být?“ ptala se Tereza podrážděně.

„Je to moje máma… nemá kam jít,“ odpověděl Jan tiše.

„Ale já už to nevydržím! Pořád tu chodí, všechno komentuje…“

Ztuhla jsem na chodbě a cítila, jak mi srdce buší až v krku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem vítaná ani u vlastního syna.

Začala jsem trávit víc času venku – v parku na lavičce nebo v knihovně. Doma jsem byla jen tehdy, když byli oba v práci. Uklízela jsem potichu, vařila jen pro sebe a zamykala se ve svém pokoji. Každý den jsem si říkala: „Ještě chvíli vydržím. Je to přece můj domov.“

Jednou večer přišla Tereza do kuchyně a našla mě u dřezu.

„Linda, můžete mi vysvětlit, proč jste zase nepověsila prádlo? To je tak těžké?“

Cítila jsem, jak ve mně něco prasklo.

„Terezo,“ řekla jsem tiše, „snažím se dělat všechno tak, jak chcete. Ale mám pocit, že už vám tu jen překážím.“

Zasmála se posměšně: „To jste si všimla brzo.“

V tu chvíli vešel Jan. Podíval se na mě a pak na Terezu.

„Mami… možná by bylo lepší… kdybyste si našla něco svého. Nějaký byt… nebo tak.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Všechno ve mně křičelo: To je přece můj domov! Já tu žila celý život! Ale místo toho jsem jen přikývla a odešla do svého pokoje.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem příliš hodná? Příliš ochotná? Nebo prostě jen stará a nepotřebná?

Druhý den ráno jsem začala balit svoje věci. Fotky z dovolených s Janem, dopisy od manžela, starý porcelán po mamince. Každý předmět byl jako rána do srdce.

Když jsem odcházela z bytu s kufrem v ruce, Jan stál ve dveřích a díval se stranou.

„Mami… ozvi se mi, prosím,“ řekl tiše.

Jenže já už neměla sílu odpovědět.

Našla jsem si malý podnájem na okraji Prahy. První týdny byly těžké – každé ráno jsem vstávala s pocitem prázdnoty a samoty. Chyběl mi Jan i ten starý byt plný vzpomínek. Ale pomalu jsem začala znovu dýchat. Koupila jsem si nové záclony, zasadila květiny na balkon a začala chodit do klubu seniorů.

Jednou mi přišla zpráva od Jana: „Mami, můžu přijít na návštěvu?“

Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

Když přišel, seděli jsme spolu u čaje a mlčeli. Pak řekl: „Terezo je těhotná.“

Usmála jsem se: „To je krásné.“

Ale uvnitř mě bodlo – věděla jsem, že už nikdy nebudu součástí jejich života tak jako dřív.

Teď sedím na balkoně svého malého bytu a dívám se na západ slunce nad Prahou. Přemýšlím: Kolik toho musí člověk obětovat pro rodinu? A kdy je čas říct dost a začít žít pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je správné odejít ze svého domova kvůli rodinnému klidu?