Mezi důvěrou a podezřením: Příběh jedné matky

„Mami, proč jsi tak naivní? Vždyť tě ten Petr jen využívá!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako břitva. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Věděla jsem, že tohle není obyčejná hádka. Bylo v tom něco hlubšího, něco, co nás oba pálilo už dlouho.

„Tomáši, prosím tě, uklidni se. Petr mi nikdy nedal důvod mu nevěřit,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. Syn se rozčileně postavil naproti mně, oči mu planuly vztekem i bolestí.

„Ty to nevidíš? On tě jen tahá za nos! Vždyť jsi mu už půjčila peníze, a co z toho máš? Jen sliby! A já… já už to nemůžu vydržet!“ Tomáš sevřel pěsti a já cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Petr přišel do mého života před dvěma lety. Po smrti manžela jsem byla sama, smutná a ztracená. Petr byl první člověk, který mi po dlouhé době naslouchal. Smáli jsme se spolu, chodili na procházky do Stromovky, pili kávu v malé kavárně na Letné. Byl pozorný, laskavý… A když přišly jeho první problémy – ztráta práce, nemoc matky – chtěla jsem mu pomoct. Půjčila jsem mu peníze, věřila jeho slibům, že mi vše vrátí.

Tomáš to viděl jinak. „Mami, já tě nechci ztratit,“ řekl mi jednou večer tiše, když jsem seděla v obýváku a koukala do prázdna. „Bojím se, že ti Petr ublíží.“

„Tomáši, já vím, že máš strach. Ale já potřebuju někomu věřit. Po tátovi… je to těžké. Petr mi dává pocit, že ještě můžu být šťastná.“

Syn jen zavrtěl hlavou a odešel do svého pokoje. Dveře za ním tiše zaklaply.

Začala jsem si všímat, jak se mezi mnou a Tomášem prohlubuje propast. Dřív jsme spolu chodili na výlety do Českého ráje, pekli bábovku podle babiččina receptu a smáli se u starých fotek. Teď jsme spolu mluvili jen o nutných věcech – nákup, účty, škola. Každý rozhovor končil hádkou nebo mlčením.

Jednoho dne přišel Petr s další prosbou. „Janičko, potřeboval bych půjčit ještě deset tisíc. Slíbili mi práci ve stavebnictví, ale musím zaplatit nějaké poplatky předem…“

Cítila jsem v žaludku tíhu. Věděla jsem, že už jsem mu půjčila víc, než bych měla. Ale jeho oči byly plné zoufalství a já nedokázala říct ne.

Když to Tomáš zjistil, vybuchl. „To už stačí! Jestli mu dáš další peníze, odstěhuju se! Už tě nebudu chránit před sebou samou!“

Seděla jsem na posteli a brečela do polštáře. Nevěděla jsem, komu mám věřit – synovi nebo muži, který mi dal naději na nový začátek? Připadala jsem si jako zrádkyně – vůči Tomášovi i sama sobě.

Jednoho večera jsem zaslechla Tomáše telefonovat s jeho tetou Lenkou. „Já už nevím, co mám dělat… Mám strach o mámu. Ten Petr ji jen využívá…“

Lenka přijela hned druhý den. Seděly jsme spolu u stolu a ona mě vzala za ruku. „Jani, já tě chápu. Po smrti Pavla jsi byla sama… Ale musíš si dát pozor. Ne každý je takový, jak se zdá.“

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Byla jsem opravdu tak slepá? Nebo jen zoufale toužím po blízkosti?

Petr mi začal volat čím dál méně. Slíbené peníze nevracel a jeho výmluvy byly stále zmatenější. Jednou večer nepřišel vůbec – prý měl neodkladnou práci.

Seděla jsem sama v kuchyni a dívala se na staré fotky s Pavlem. Najednou mi došlo, že jsem možná opravdu naletěla. Že Tomáš měl celou dobu pravdu.

Druhý den ráno jsem šla za synem do pokoje. Seděl u stolu a četl si skripta do školy.

„Tomáši… promiň mi to všechno. Chtěla jsem jen věřit tomu nejlepšímu v lidech.“

Podíval se na mě a v očích měl slzy. „Mami… já tě mám rád. Jen nechci, aby ti někdo ubližoval.“

Objali jsme se a já cítila úlevu i bolest zároveň.

Od té doby je mezi námi víc ticha než dřív. Ale také víc pochopení.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší žít s důvěrou a riskovat zklamání? Nebo raději podezírat každého a chránit své srdce? Co byste udělali vy na mém místě?