Jsem jen bankomat? Můj boj o lásku a respekt v rodině, kterou jsem léta živila

„Mami, poslala bys mi zase něco? Potřebuju na nový telefon.“

Ta zpráva mi přišla v neděli ráno, když jsem seděla sama v malém bytě v Miláně a popíjela kávu. Venku pršelo a já si připadala stejně prázdná jako to šedé nebe. Už ani nevím, kdy mi naposledy některá z mých dcer napsala něco jiného než prosbu o peníze. Jsem pro ně ještě vůbec matka, nebo už jen bankomat?

Když jsem před patnácti lety odjížděla z Brna do Itálie, brečela jsem celou cestu autobusem. Bylo mi třicet šest, holky měly devět a dvanáct. Manžel Petr tehdy přišel o práci a já věděla, že pokud něco neudělám, skončíme na ulici. Slibovala jsem jim, že se brzy vrátím, že to bude jen na chvíli. Ale chvíle se protáhla na roky.

První roky byly peklo. Pracovala jsem jako pečovatelka u staré paní v Turíně, která mi nadávala do špinavých Češek. Každý večer jsem brečela do polštáře a volala domů. „Mami, kdy přijedeš?“ ptala se malá Anička. „Brzy, zlatíčko,“ lhala jsem jí do telefonu a srdce mi pukalo.

Peníze jsem posílala domů každý měsíc. Petr si našel práci až po dvou letech, ale nikdy se moc nestaral. Holky vyrostly bez mé přítomnosti. Když jsem přijela na Vánoce, byly odtažité. „Mami, proč jsi pořád pryč?“ vyčítala mi starší Klára. „Všichni mají mámu doma.“

Snažila jsem se jim vysvětlit, že to dělám pro ně. Aby měly hezké oblečení, mohly chodit na kroužky, jet na lyžák. Ale čím byly starší, tím víc se mezi nás vkrádala propast. Já byla ta, co posílá peníze. Oni byly ty, co je utrácí.

Před pěti lety jsme se s Petrem rozvedli. Holky zůstaly s ním. Já už byla v Itálii doma – měla jsem tu práci, pár známých, ale rodinu jsem ztratila. Volaly mi jen tehdy, když něco potřebovaly. „Mami, potřebuju na školu v přírodě.“ „Mami, rozbil se mi notebook.“ Nikdy: „Mami, jak se máš?“ nebo „Chybíš mi.“

Letos v létě jsem přijela domů neohlášeně. Chtěla jsem je překvapit. Klára byla v práci, Anička u kamarádky. Petr mě přivítal chladně: „Měla jsi dát vědět.“ Seděla jsem sama v kuchyni a koukala na fotky na lednici – ani jedna nebyla nová.

Když večer dorazila Anička, sotva mě objala. „Ahoj mami… Hele, nemáš nějaký eura? Chci jet s holkama do Chorvatska.“

„Aničko,“ řekla jsem tiše, „víš vůbec, jak se mám? Nezeptala ses mě ani jednou.“

Pokrčila rameny: „No… máš se dobře ne? Jsi v Itálii.“

V tu chvíli jsem to nevydržela a rozbrečela se přímo před ní. „Já tam nejsem šťastná! Dělám to pro vás! Celý život makám a vy mě berete jen jako peněženku!“

Anička zrudla a utekla do pokoje. Petr mě sjel pohledem: „Nemusíš na ně tak tlačit. Ony jsou mladé.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem je milovala víc než cokoliv na světě! Ale možná jsem jim to nikdy nedokázala ukázat jinak než penězi.

Druhý den ráno přišla Klára. Sedla si ke mně ke stolu a dlouho mlčela.

„Mami… promiň,“ začala tiše. „My víme, že jsi toho hodně obětovala. Ale… my tě vlastně skoro neznáme. Ty jsi pořád pryč.“

Zamrazilo mě u srdce. „A co mám dělat? Když přijedu, jste ke mně chladné…“

Klára si povzdechla: „My jsme si zvykly tě mít jen na dálku. A když přijedeš… je to zvláštní.“

Rozplakala jsem se znovu. Tolik let jsem dřela pro jejich dobro a teď jsme si cizí.

Zůstala jsem doma ještě týden. Snažila jsem se s nimi trávit čas – vařily jsme spolu svíčkovou, šly na procházku do Lužánek jako kdysi… Ale pořád tam byla ta zeď.

Když jsem odjížděla zpátky do Itálie, Anička mi podala obálku: „To je pro tebe.“

Uvnitř byl dopis: „Mami, děkuju za všechno. Promiň, že ti to neumím říct jinak než o peníze. Mám tě ráda.“

Brečela jsem celou cestu zpátky do Milána.

Dnes už vím, že láska se nedá nahradit penězi – ani když to myslíte sebelíp. Ale nevím: Můžu ještě někdy získat jejich opravdovou blízkost? Nebo už navždy zůstanu jen tím bankomatem?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat dál?