Když přišel účet za svatbu: Zkouška naší lásky

„To si snad děláte srandu!“ vykřikla máma a třískla obálkou o stůl tak silně, až se rozlila káva. Všichni hosté v sále se na okamžik zarazili. Já stála v bílých šatech uprostřed toho chaosu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Táta se snažil zachovat klid, ale jeho tvář byla bledá a rty pevně sevřené. Petr, můj čerstvý manžel, stál vedle mě a nechápavě sledoval, jak máma roztržitě mává papírem.

„Co se děje?“ zašeptal Petr a chytil mě za ruku. Jeho dlaň byla studená.

„Účet za svatbu,“ hlesla jsem. „Je dvakrát vyšší, než jsme čekali.“

Všechno, co mělo být nejkrásnějším dnem mého života, se během pár minut proměnilo v noční můru. Máma začala vyčítat tátovi, že měl všechno lépe zkontrolovat. Táta jí odsekl, že ona chtěla drahou kapelu a květiny z Holandska. Petrův otec, pan Novotný, se pokoušel situaci uklidnit: „Prosím vás, dneska je svatba, nehádejte se.“ Ale bylo pozdě. Všichni hosté už věděli, že něco není v pořádku.

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat šepot kolem sebe. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem plánovali svatbu u nás na chalupě v Jeseníkách. Chtěli jsme malou oslavu jen s rodinou a nejbližšími přáteli. Ale máma trvala na tom, že musíme pozvat celou rodinu z Brna i Prahy, že to musí být „pořádná česká svatba“. Já ustoupila. Chtěla jsem ji potěšit.

Teď jsem litovala každého kompromisu.

Petr mě odvedl stranou do malé chodby vedle sálu. „Kláro,“ začal opatrně, „máme nějaké úspory. Když bude nejhůř, zaplatíme to.“

„To není fér,“ rozplakala jsem se. „Tvoje rodina už zaplatila polovinu. Moji rodiče slíbili zbytek. A teď…“

Petr mě objal. „To zvládneme. Hlavně že jsme spolu.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Máma mezitím vtrhla do chodby a začala na mě naléhat: „Kláro, musíš Petrovi říct, ať jeho rodiče přispějí víc! My na to prostě nemáme! Víš dobře, jak je to s tátovou prací od té doby, co zavřeli fabriku.“

„Mami, prosím tě…“

„Ne! Já už nemám sílu! Všechno je na mně! Ty jsi nikdy nepochopila, kolik mě to stojí nervů!“

Stála jsem mezi dvěma světy – mezi rodinou, která mě vychovala, a mužem, kterého jsem si právě vzala. Cítila jsem se roztržená vejpůl.

Večer už nikdo netančil. Hosté odcházeli dřív a ve vzduchu viselo napětí. Táta seděl sám u stolu a popíjel slivovici. Máma plakala na záchodě s tetou Janou. Petr mlčky balil naše věci do auta.

Cestou domů jsme mlčeli. V hlavě mi běžely máminy výčitky: „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá… Kdybys si vzala někoho bohatšího…“ A Petrova slova: „Zvládneme to.“ Ale já si tím nebyla jistá.

Doma jsme seděli v kuchyni u hrnku čaje. Petr mě pohladil po ruce: „Kláro, řekni mi pravdu – chceš to ještě vůbec?“

Podívala jsem se mu do očí. „Chci tebe. Ale nevím, jestli zvládnu tu tíhu rodiny…“

Petr si povzdechl: „Moji rodiče nám rádi pomůžou, ale nechci, aby tě tvoje rodina nenáviděla.“

„Oni mě už teď nenávidí,“ zašeptala jsem.

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Máma mi nevolala. Táta mi poslal jen krátkou SMS: „Omlouvám se.“ Petr chodil domů později z práce a já měla pocit, že se mezi námi staví neviditelná zeď.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala mámě. Zvedla to až napotřetí.

„Mami… promiň.“

Chvíli bylo ticho.

„Já taky promiň,“ řekla nakonec tiše. „Já jen… bojím se o tebe. Nechci, abys skončila jako já – pořád počítat každou korunu.“

Rozplakala jsem se. „Já vím. Ale musím žít svůj život.“

Ten večer jsme spolu mluvily dlouho – poprvé upřímně po letech.

S Petrem jsme nakonec účet zaplatili napůl s jeho rodiči. Moji rodiče přispěli tolik, kolik mohli. Svatba nás stála víc nervů než peněz.

Ale naučila mě jednu věc: že láska není jen o krásných chvílích a společných snech. Je i o tom ustát bouři – i když vás to skoro zlomí.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Stálo to všechno za to? A co byste udělali vy na mém místě?