Kartka bez podpisu: Návrat minulosti do malého bytu v Nuslích

„Kdo ti psal?“ ozvalo se z obýváku, kde mamka skládala prádlo. Její hlas byl klidný, ale já v něm slyšela napětí. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce držela jednoduchou pohlednici s kresbou lučních květin. „Nikdo… asi někdo zapomněl podepsat,“ zalhala jsem a rychle schovala kartičku pod noviny. Srdce mi bušilo jako splašené. Ten rukopis bych poznala mezi tisíci – lehce nakloněná písmena, elegantní tahy plnicím perem. Věděla jsem to. Petr je zpátky v Praze.

Zírala jsem na pohlednici, jako by mi měla prozradit víc. „Všechno nejkrásnější,“ stálo tam. Žádné oslovení, žádný podpis. Jen pár slov, která mě vrátila o deset let zpátky do doby, kdy jsme s Petrem sedávali na lavičce v Nuslích a snili o společné budoucnosti. Tehdy jsem věřila, že mě nikdy neopustí. Ale on odešel – bez vysvětlení, bez rozloučení. Jen ticho a prázdno.

„Lucko, slyšíš mě?“ Mamka se objevila ve dveřích. „Jsi nějaká bledá.“

„Jsem jen unavená,“ zamumlala jsem a vstala od stolu. Potřebovala jsem být sama. V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Třicet mi bylo před měsícem a místo radosti z kulatin jsem cítila jen únavu a smutek. Práce v knihovně mě sice bavila, ale život mi proklouzával mezi prsty. Všichni kolem mě měli děti, partnery, dovolené u moře. Já měla jen ticho svého bytu a občasné návštěvy mamky.

Petr byl jediný muž, kterého jsem kdy opravdu milovala. Když odešel do Brna za prací a už se neozval, myslela jsem, že to zvládnu. Ale nikdy jsem ho nepřestala hledat ve tvářích cizích lidí v tramvaji nebo v kavárně na rohu.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co mám dělat. Mám mu napsat? Zavolat? Nebo dělat, že nic? Ráno jsem našla odvahu a napsala mu zprávu na staré číslo: „Děkuju za přání.“ Odpověď přišla téměř okamžitě: „Můžeme se sejít?“

Celý den jsem byla jako na trní. V práci jsem nebyla schopná soustředit se na katalogizaci nových knih, kolegyně Jana si toho všimla: „Lucko, jsi dneska úplně mimo. Něco se děje?“

„Jen špatně spím,“ zalhala jsem znovu.

Večer jsme se měli sejít v kavárně Slavia. Když jsem tam přišla, Petr už čekal u okna s výhledem na Vltavu. Vypadal starší, unavenější, ale jeho oči byly pořád stejné – hluboké a smutné.

„Ahoj,“ řekl tiše.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a posadila se naproti němu.

Chvíli jsme mlčeli. Pak začal mluvit: „Vím, že nemám právo tě kontaktovat po tom všem… Ale musel jsem tě vidět.“

„Proč jsi odešel? Proč jsi mi nic neřekl?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Sklopil oči. „Byl jsem zbabělec. Dostal jsem nabídku práce v Brně a bál jsem se ti to říct do očí. Myslel jsem, že když zmizím beze slova, bude to pro tebe jednodušší.“

Zasmála jsem se hořce: „Jednodušší? Víš vůbec, jaké to bylo? Každý den jsem čekala na zprávu nebo telefonát…“

Petr si povzdechl: „Vím. A nikdy si to neodpustím.“

Seděli jsme tam dlouho a povídali si o všem možném – o práci, o rodině, o tom, jak se změnila Praha i my dva. Když jsme se loučili, Petr mě poprosil o druhou šanci.

Doma mě čekala mamka s večeří. „Byla jsi s ním?“ zeptala se rovnou.

Přikývla jsem.

„Lucko, já vím, že jsi ho milovala… Ale nezapomeň na to, co ti udělal.“

„Vím to,“ odpověděla jsem tiše.

Celou noc jsem přemýšlela nad tím, jestli dokážu odpustit člověku, který mi kdysi tak ublížil. Ráno mi přišla další zpráva od Petra: „Můžu tě vidět znovu?“

Stála jsem u okna a sledovala ranní ruch na ulici pod sebou. V hlavě mi vířily otázky: Můžu začít znovu? Nebo je lepší nechat minulost spát?

Někdy mám pocit, že život je jen řada promarněných šancí a nevyřčených slov. Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil bez vysvětlení?