Dva týdny s tchyní: Jak jsem málem přišla o svůj domov

„Tohle je moje kuchyně, Jano. Vždycky byla.“ Její hlas zněl ostře, když mi v pondělí ráno vytrhla z ruky utěrku. Stála tam, v mém županu, s pohledem, který by dokázal rozpustit led. Zhluboka jsem se nadechla a počítala do tří. „Ano, paní Nováková, ale teď je to i můj domov,“ odpověděla jsem tiše, abych nevzbudila Tomáše, který ještě spal po noční směně.

Tchyně k nám měla přijet jen na dva týdny po operaci kyčle. „Musí se dát dohromady, Janičko. Nemá nikoho jiného,“ přesvědčoval mě Tomáš. Přikývla jsem, protože odmítnout starší ženu po zákroku by bylo kruté. První dny jsem se snažila – vařila jsem jí vývary, nosila čaj do postele, snášela její poznámky o tom, jak špatně skládám ručníky nebo že polévka není dost slaná.

Ale pak začaly drobnosti. Každé ráno jsem nacházela věci na jiných místech – hrníčky byly přestavěné podle jejího systému, mouka přesunutá do jiné skříňky. „Tak je to praktičtější,“ vysvětlovala mi s úsměvem, který byl spíš výsměchem. Tomáš jen mávl rukou: „Neřeš to, Jani. Je to jen na chvíli.“

Jenže chvíle se protahovala. Po dvou týdnech přišla další výmluva: „Ještě nejsem úplně fit, Tomáši. Bolí mě noha.“ A Tomáš? „Jasně, mami, zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Každý večer jsem slyšela šepot za dveřmi ložnice – tchyně s Tomášem probírali rodinné záležitosti beze mě. Jednou jsem zaslechla: „Jana je hodná holka, ale neumí se pořádně postarat o domácnost.“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla ji v mé skříni. Třídila moje oblečení. „Tohle už nenosíš, viď? Měla bys to vyhodit.“ Zmohla jsem se jen na tiché: „Prosím tě, nech to být.“

Začala mi brát klíče od auta – prý potřebuje jet k lékaři. Když jsem jí řekla, že mám odpolední směnu v práci, jen pokrčila rameny: „Tak si vezmi tramvaj.“

Vrchol přišel v neděli odpoledne. Seděla jsem na balkoně a slyšela ji telefonovat s nějakou kamarádkou: „Víš, ona není pro Tomáše ta pravá. Pořád pracuje, nestará se o něj jako já kdysi o jeho otce. Možná by bylo lepší, kdyby si našel někoho jiného.“

V tu chvíli mi praskly nervy. Vtrhla jsem do obýváku a zvýšeným hlasem řekla: „Paní Nováková, tohle je můj domov! A jestli se vám tu nelíbí, najdeme vám jiné místo na zotavenou.“

Tomáš přiběhl a nechápavě koukal z jedné na druhou. Tchyně začala plakat: „Vidíš? Říkala jsem ti to! Ona mě tu nechce!“

Byla jsem zoufalá. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Tomáš mě vzal stranou: „Jani, prosím tě, vydrž to ještě chvíli. Je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena!“ vyhrkla jsem a poprvé za těch několik let manželství jsem měla pocit, že stojím na rozcestí.

Následující dny byly tiché a napjaté. Tchyně se mnou nemluvila a Tomáš byl neustále v práci nebo u ní v pokoji. Přestala jsem vařit večeře a začala chodit domů co nejpozději.

Jednoho večera jsem našla na stole dopis od tchyně: „Jano, vím, že mě tu nechceš. Ale Tomáš je můj syn a vždycky bude. Možná byste si měli promluvit o tom, co je pro něj nejlepší.“

Seděla jsem u stolu dlouho do noci a přemýšlela – opravdu nejsem pro Tomáše ta pravá? Nebo je problém jinde?

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k sestře. Tomáš mi volal až večer: „Kde jsi? Máma brečí a já nevím, co mám dělat.“

„A co chceš dělat ty?“ zeptala jsem se tiše.

Následující týden jsme spolu mluvili jen po telefonu. Nakonec Tomáš pochopil, že musí udělat rozhodnutí. Tchyně odešla k sestřenici do Brna a já se mohla vrátit domů.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Důvěra už nebyla stejná.

Někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Měla jsem být trpělivější – nebo rozhodnější? Co byste udělali vy na mém místě?