Láska v stínu minulosti: Jak bývalá manželka mého partnera málem zničila naši rodinu

„Tohle už dál nevydržím, Barťo! Simona mi dneska zase volala do práce a vyhrožovala, že pokud s tebou zůstanu, nikdy už neuvidíš Kubu!“ vyhrkla jsem, sotva jsem za sebou zabouchla dveře našeho bytu v Nuslích. Barťa seděl u stolu, hlavu v dlaních, a já cítila, jak se mi třesou ruce. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát.

Ale začnu od začátku. Jmenuji se Klára a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset bojovat o vlastní štěstí tak tvrdě. S Barťou jsme se poznali v práci – já byla nová účetní v malé firmě na Vinohradech, on vedoucí skladu. První měsíce byly krásné, plné smíchu a společných plánů. Jenže Barťa měl za sebou rozvod se Simonou a desetiletého syna Kubu. Simona byla jako stín, který nás pronásledoval na každém kroku.

Zpočátku jsem si říkala, že je to normální – rozvod je těžký pro každého. Ale Simona nechtěla přijmout, že Barťa má nový život. Volala mu v noci, posílala mu fotky Kuby s modřinami a tvrdila, že je to jeho vina, protože odešel. Jednou dokonce přišla k nám domů a začala mi nadávat na chodbě před sousedy: „Jsi jen náhradní matka! Nikdy nebudeš mít Barťu celého pro sebe!“ Sousedka paní Novotná pak ještě týden rozebírala u výtahu, jaké máme doma dusno.

Nejhorší ale bylo, když Simona začala manipulovat Kubou. „Táta tě má teď míň rád, protože má tu novou paní,“ slyšela jsem jednou Kubu šeptat do telefonu. Barťa byl zoufalý. Snažil se být dobrým tátou, ale Simona mu házela klacky pod nohy – měnila termíny návštěv na poslední chvíli, posílala Kubovi dárky s vzkazy „Od maminky, která tě nikdy neopustí“. Já jsem se snažila být trpělivá, ale někdy jsem měla pocit, že se dusím.

Jednoho večera jsme seděli s Barťou u stolu a on najednou řekl: „Možná bychom to měli vzdát. Simona nikdy nedovolí, abychom byli šťastní.“ V tu chvíli mi tekly slzy po tvářích. „A co já? Co my dva? Máme se vzdát jen proto, že ona neumí pustit minulost?“ křičela jsem zoufale. Barťa mlčel.

Situace se vyhrotila o Vánocích. Měli jsme Kubu na Štědrý den a chtěli jsme mu udělat krásné svátky. Pekli jsme perníčky, stavěli lego a večer rozbalovali dárky. Najednou zazvonil telefon – Simona volala Kubovi a začala mu vyčítat: „Takže ty jsi radši s tátou a tou jeho ženskou než se mnou? Víš co? Už tě nechci vidět!“ Kuba se rozplakal a utekl do pokoje. Barťa byl bledý jako stěna.

Po tomhle incidentu jsem si řekla dost. Začala jsem chodit na terapii a vzala s sebou i Barťu. Naučili jsme se spolu mluvit o svých pocitech a nastavovat hranice. Barťa konečně pochopil, že musí Simoně říct jasné NE – přestal jí odpovídat na noční zprávy a trval na pravidelných návštěvách s Kubou podle soudního rozhodnutí.

Jednou večer jsme seděli s Kubou u stolu a on najednou řekl: „Kláro, můžu ti říkat teta?“ Rozbrečela jsem se dojetím. V tu chvíli jsem věděla, že to všechno stálo za to.

Ale Simona se nevzdávala. Začala šířit pomluvy mezi sousedy – prý jsem Barťu odloudila od rodiny a chci jen jeho peníze. Jednou mě dokonce zastavila před domem její matka: „Dejte nám Barťu zpátky! Patří k nám!“ Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě.

Největší zkouška přišla na jaře, když Kuba onemocněl a skončil v nemocnici s těžkým zápalem plic. Simona nám zakázala ho navštěvovat – prý jsme ho vystresovali natolik, že onemocněl kvůli nám. Barťa byl zoufalý, já bezmocná. Nakonec jsme museli požádat soud o úpravu styku – bylo to ponižující a bolestivé.

Po měsících bojů přišlo malé vítězství – soud rozhodl ve prospěch Barťi a my mohli Kubu vídat pravidelně. Simona zuřila, ale už neměla sílu nás dál ničit.

Dnes už vím, že láska není jen o citech, ale hlavně o odvaze postavit se za sebe i za ty, které milujeme. Někdy mám ale pořád strach – co když se Simona zase vrátí? Co když jednou Kuba uvěří jejím lžím?

Možná nikdy nebudeme úplně normální rodina… Ale stojí za to bojovat za vlastní štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?