Babička nikdy neřekla jeho jméno: Mezi láskou k rodině a láskou k němu

„Jestli já budu chtít, tak ho vyhodím a už nikdy sem nevkročí!“ Babička stála v kuchyni, ruce v bok, její hlas se nesl celým bytem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Petr, můj snoubenec, stál za mnou a snažil se tvářit klidně, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky úst a jak se mu v očích leskne smutek.

„Babi, prosím tě, vždyť je to Petr. Můj Petr. Proč ho nemůžeš aspoň jednou oslovit jménem?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Tvůj onen? Toho tady nechci! Ať si tě klidně vezme, ale do mého bytu už nikdy nevkročí!“ odsekla babička a začala zuřivě míchat polévku, jako by tím mohla zamíchat i moje city.

Bylo mi osmadvacet a myslela jsem si, že už mě v životě nic nepřekvapí. Ale tohle… Tohle mě drtilo každý den. Vyrůstala jsem u babičky na Žižkově, protože rodiče byli pořád v práci nebo na služebních cestách. Babička byla moje všechno – učila mě vařit svíčkovou, žehlit košile i poznávat lidi podle toho, jak se dívají do očí. Jenže teď jsem měla pocit, že mě nepoznává ona.

Petr je obyčejný kluk z Nuslí. Pracuje jako elektrikář, má rád pivo a fotbal, ale hlavně – miluje mě tak, jak jsem si vždycky přála být milovaná. Jenže babička v něm vidí jen „toho tvého“, nikdy ne Petra. Nikdy ne člověka.

„Terezo, já ti to říkám naposledy. Ten člověk sem nepatří. Neumí se ani pořádně pozdravit! A co to bylo za boty? Vždyť měl tenisky! Do bytu se chodí v papučích!“

„Babičko, prosím tě… Dneska už nikdo nenosí papuče…“

„A právě proto je dneska svět tam, kde je! Žádný pořádek, žádná úcta!“

Petr mlčel. Věděl, že nemá cenu odporovat. Po večeři jsme odešli dřív než obvykle. Venku pršelo a já měla pocit, že mi kapky vody stékají až do duše.

„Teri, nechci ti dělat problémy,“ řekl Petr tiše. „Jestli chceš… můžeme svatbu odložit.“

„Ne! To neříkej… Já jen… Já nevím, co mám dělat.“

Doma jsem brečela do polštáře jako malá holka. Proč je to tak těžké? Proč nemůže babička pochopit, že Petr je pro mě ten pravý? Proč musí být všechno podle ní?

Další týden jsem šla za babičkou sama. Přinesla jsem jí koláče z pekárny na rohu a doufala, že bude mít lepší náladu.

„Terezo, proč jsi sama? Ten tvůj neměl čas?“ rýpla si hned ve dveřích.

„Babičko… Prosím tě… Proč ho nemáš ráda?“

Chvíli bylo ticho. Pak babička usedla ke stolu a zadívala se z okna.

„Víš… Já jsem celý život dělala všechno pro rodinu. Tvůj děda byl těžký člověk. Pil. Ale nikdy by si nedovolil přijít ke mně domů bez květiny nebo bez pozdravu. A ten tvůj… On je jiný. Já mu nevěřím.“

„Ale proč? Co ti udělal?“

„Nic… Ale já mám strach. Že tě zklame. Že budeš nešťastná jako já.“

V tu chvíli jsem pochopila víc než za celý život. Babička se nebála Petra – bála se o mě. O mou budoucnost, o mé štěstí.

„Babičko… Já vím, že máš strach. Ale já nejsem ty. Petr není děda.“

Babička mlčela. Pak vstala a začala krájet chleba.

Další týdny byly plné napětí. Petr se snažil – přinesl babičce kytici růží k narozeninám, koupil jí její oblíbené věnečky a dokonce si jednou vzal papuče, které mu babička nachystala ke dveřím. Ale pořád to bylo málo.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u mě doma a já měla pocit, že už to nevydržím.

„Teri… Já tě miluju. Ale nechci být důvodem tvých slz.“

„Ty nejsi důvodem mých slz… To je ta bezmoc.“

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli má cenu bojovat dál. Jestli mám právo chtít po babičce změnu, když celý život žila podle svých pravidel.

Jednoho dne mi volala maminka: „Terezko, babička je v nemocnici.“

Bylo to jako rána do žaludku. Všechno ostatní přestalo existovat. Petr mě držel za ruku celou cestu do Motola.

Babička ležela na lůžku, bledá a unavená.

„Terezo…“ zašeptala slabě.

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku.

„Babičko… Já tě mám ráda. Ale mám ráda i Petra.“

Babička se na mě dlouze zadívala.

„Já vím… Jenom mám strach… Ale jestli tě udělá šťastnou… Tak ho pozdravuj.“

Poprvé za celou dobu řekla jeho jméno.

Když jsme odcházeli z nemocnice, Petr mě objal a já věděla, že tohle je začátek nové kapitoly.

Někdy si říkám: Musíme vždycky bojovat za své štěstí i proti těm nejbližším? Nebo je lepší ustoupit a doufat, že čas zahojí všechny rány?