Třetí dítě, třetí hádka: Když se láska stane břemenem
„Tohle už není život, Petro! Takhle to dál nejde!“ Ivanův hlas se rozléhal malým bytem na pražském sídlišti, zatímco jsem v náručí držela naši nejmladší, teprve dvouměsíční Aničku. Její pláč se mísil s Ivanovým křikem a já měla pocit, že se mi srdce roztrhne.
„A co mám dělat? Mám ji vrátit zpátky?“ vyhrkla jsem zoufale a slzy mi stékaly po tvářích. V tu chvíli jsem nenáviděla sama sebe za tu ironii, ale byla jsem už na dně. Naše dvě starší dcery, Klárka a Ema, seděly v dětském pokoji a tiše si hrály, ale já věděla, že slyší každé slovo.
Nikdy jsem si nemyslela, že skončíme tady. Když jsme se s Ivanem poznali na vysoké škole v Olomouci, byli jsme nerozluční. On studoval informatiku, já češtinu. Společné sny o domě se zahradou, třech dětech a letních dovolených u Máchova jezera nás spojovaly. Po svatbě jsme si pronajali malý byt v Praze a začali budovat naši budoucnost. První dcera Klárka byla plánovaná, Ema přišla o dva roky později – nečekaně, ale s radostí jsme ji přijali. Třetí těhotenství už bylo překvapením i pro mě.
„Měli jsme si dát pauzu,“ opakoval Ivan poslední měsíce pořád dokola. „Nemáme na to peníze! Já makám přesčasy, ty jsi doma a všechno je na mně.“
„A co mám dělat? Najít si práci s třemi dětmi? Kdo je bude hlídat? Mateřská sotva pokryje pleny!“ bránila jsem se, ale věděla jsem, že má pravdu. Peníze nám docházely. Ivan pracoval jako programátor ve firmě na Žižkově, ale jeho plat nestačil na nájem, školku, jídlo a všechny ty drobnosti, které děti potřebují. Já byla doma už pátý rok a nabídky práce pro matky s malými dětmi byly směšné.
Začali jsme se hádat kvůli každé hlouposti. Kdo koupil dražší jogurty, proč jsem zapomněla koupit chleba, proč je v bytě nepořádek. Ivan byl čím dál podrážděnější a já čím dál unavenější. Přestali jsme spolu spát. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o dětech a penězích.
Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu, Anička spala v kočárku vedle mě a já zírala do prázdna. Ivan přišel domů pozdě, unavený a naštvaný.
„Petro, já už nevím… Možná bychom si měli dát pauzu. Aspoň na chvíli.“
Zamrazilo mě. „Chceš odejít?“
„Nevím… Možná jo. Takhle to dál nejde.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu vybudovali – tři krásné holčičky, společné vzpomínky, sny – najednou nemělo žádnou váhu.
Další dny byly jako v mlze. Ivan spal na gauči v obýváku, já s dětmi v ložnici. Klárka se mě ptala: „Mami, proč je táta smutný?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.
Jednou večer jsem zaslechla Ivana telefonovat s jeho matkou: „Mami, já už to nedávám… Nechci být jako táta…“ Věděla jsem, že jeho otec odešel od rodiny, když byl Ivan malý. Vždycky říkal, že on to nikdy neudělá.
Začala jsem hledat práci na poloviční úvazek – cokoliv. Nabídli mi místo prodavačky v pekárně u nás na sídlišti. Směny od pěti ráno do jedenácti dopoledne. Bylo to peklo – vstávat ve čtyři ráno, kojit Aničku před odchodem, pak běžet domů vystřídat Ivana, aby mohl do práce on.
Byli jsme jako dva roboti bez emocí. Jen přežívat den za dnem.
Jednou večer přišel Ivan domů dřív. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.
„Petro… Já tě mám pořád rád. Ale mám pocit, že jsme ztratili sami sebe.“
Rozplakala jsem se. „Já vím… Ale nevím, jak to napravit.“
„Možná bychom měli zajít za někým… Třeba za psychologem?“ navrhl tiše.
Souhlasila jsem. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu mluvili bez výčitek.
Začali jsme chodit na párovou terapii do poradny na Smíchově. Nebylo to jednoduché – otevřít staré rány, přiznat si chyby i slabosti. Ale pomalu jsme začali znovu hledat cestu k sobě.
Dnes je to rok od chvíle, kdy jsme stáli na pokraji rozchodu. Není to dokonalé – stále máme málo peněz, stále jsme unavení a někdy se pohádáme kvůli hloupostem. Ale snažíme se být tým.
Někdy večer sedím u postýlek našich holek a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebo jsme měli zůstat jen u dvou dětí? Je možné zachránit lásku i tehdy, když se z ní stane břemeno?
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu i přes všechny překážky?