Desáté dítě: Pod jednou střechou, pod stejnými sny

„Marie, už zase? Desáté dítě? To snad není možné!“ slyšela jsem za dveřmi kuchyně hlas své tchyně, paní Novotné. Stála jsem tam s rukama ponořenýma v dřezu, břicho už mi překáželo i při těch nejběžnějších pohybech, a snažila se nevnímat její slova. Ale nešlo to. Každé její slovo se mi zabodávalo do srdce jako jehla.

„Mami, prosím tě, nech ji být,“ ozval se Petr, můj muž, z obýváku. Jeho hlas byl unavený, ale pevný. Věděla jsem, že je na mé straně, ale zároveň jsem cítila, jak ho celá situace vyčerpává. Devět dcer – Anička, Klárka, Eliška, Terezka, Zuzanka, Barunka, Janička, Kristýnka a nejmladší Markétka – běhalo po bytě a smály se. Každá z nich byla jiná, každá měla svůj svět. Ale pro okolí jsme byli jen „ta rodina s devíti holkama“.

Sedla jsem si ke stolu a položila si ruce na břicho. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když to bude zase holčička? Co když to bude kluk? Proč na tom všem tolik záleží? Proč musím pořád někomu něco dokazovat?

„Marie, měla bys myslet na zdraví. Tohle už není normální,“ pokračovala tchyně a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „A co sousedi? Už teď si o vás povídají.“

Petr přišel ke mně a pohladil mě po vlasech. „Nenech se tím rozhodit,“ zašeptal. Ale já už byla rozhodnutá – tentokrát to musím zvládnout jinak. Musím najít sílu postavit se nejen jí, ale i všem těm pohledům a poznámkám.

Večer jsme seděli s Petrem na balkoně. Město pod námi pomalu usínalo a já se mu svěřila: „Víš, někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Že mě ta očekávání dusí.“

Petr mě objal. „Marie, já tě miluju. Ať už to bude kluk nebo holka. Na tom přece nezáleží.“

Ale záleželo. Ne pro nás dva – pro všechny ostatní. V práci se mě kolegyně ptaly: „A co když to bude zase holka? To budete zkoušet dál?“ V obchodě na mě pokladní mrkala: „To už snad ani není možný! To máte doma školku?“

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Mami, ve škole se mi smáli. Říkali, že jsme divní.“

Objala jsem ji a snažila se jí vysvětlit, že být jiný není špatné. Ale sama jsem tomu sotva věřila.

Začala jsem pochybovat o sobě i o svých rozhodnutích. Byla jsem sobec? Nebo jen příliš citlivá? Každý den byl boj – s okolím, s rodinou i sama se sebou.

Jednoho večera jsme měli rodinnou večeři. Tchyně přišla s dortem a tvářila se smířlivěji než obvykle. „Marie,“ začala opatrně, „já vím, že to myslíš dobře. Ale bojím se o tebe.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem jí řekla všechno: „Paní Novotná, já vím, že máte strach. Já taky. Ale každé z těch dětí je pro mě dar. Ať už je to holka nebo kluk.“

V místnosti zavládlo ticho. Petr mě chytil za ruku a Anička se ke mně přitulila.

„Mami,“ ozvala se najednou Klárka, „a co kdyby to bylo miminko dvojče?“ Všichni jsme se rozesmáli a napětí povolilo.

Dny plynuly a já čekala na výsledky ultrazvuku. Každý telefonát mě děsil i těšil zároveň.

Jedno odpoledne zazvonil telefon. „Paní Novotná?“ ozvala se sestřička z gynekologie. „Máte zdravé miminko…“

Zatajila jsem dech.

„…a je to holčička.“

Na chvíli jsem zavřela oči a nechala slzy téct po tvářích. Byla to úleva i smutek zároveň – úleva, že je dítě zdravé, smutek z toho, co si o nás zase budou myslet ostatní.

Večer jsem seděla u postýlky Markétky a hladila ji po vláskách. Petr přišel za mnou a beze slov mě objal.

„Marie,“ zašeptal mi do vlasů, „jsi ta nejsilnější žena, jakou znám.“

A já si uvědomila, že je jedno, co si myslí ostatní. Že naše rodina je naše pevnost – pod jednou střechou, pod stejnými sny.

Ale někdy v noci přichází otázky: Proč je pro lidi tak těžké přijmout odlišnost? Proč tolik záleží na tom, jestli je to kluk nebo holka?

Co byste udělali vy na mém místě? Přemýšleli byste stejně jako já?