Nejsem pečovatelka – příběh o hranicích, rodině a vlastním životě

„Tak co, Jano, kdy přijdeš zase k mámě? Už tři dny tam nikdo nebyl,“ ozvalo se z telefonu hlasem mé švagrové Aleny. Bylo půl sedmé ráno, ještě jsem ani nestihla vypít kávu. V hlavě mi hučelo a v břiše se svíral uzel. „Aleno, mám dneska poradu v práci a děti mají odpoledne kroužky. Nemůžete tam zajít vy?“ zkusila jsem opatrně. „Já? Já mám taky práci! A ty jsi přece doma na částečný úvazek, to zvládneš. Vždyť je to tvoje povinnost.“ Povinnost. To slovo mě bodlo jako nůž.

Když tchyni před půl rokem diagnostikovali Parkinsona, celá rodina se sešla u jednoho stolu. Pamatuju si ten den do detailu: tchán mlčel, švagr Petr koukal do stolu, Alena už tehdy začala rozdělovat úkoly. „Jana má nejvíc času, je doma nejblíž, bude to hlavně na ní.“ Nikdo neprotestoval. Můj muž Tomáš jen tiše přikývl. Všichni brali jako samozřejmost, že já – snacha – budu ta, kdo všechno zvládne.

První týdny jsem běhala mezi prací, dětmi a tchyní. Nakupovala jsem jí, vařila, prala prádlo, pomáhala s hygienou. Každý večer jsem padala do postele s pocitem viny, že jsem toho zase nestihla dost. Doma mi Tomáš říkal: „Jsi úžasná, že to všechno zvládáš.“ Ale nikdy nenabídl, že by šel místo mě. Děti si stěžovaly, že už s nimi netrávím čas. V práci mi šéf naznačil, že pokud budu dál chodit pozdě nebo odcházet dřív, budu si muset hledat něco jiného.

Jednoho večera jsem seděla u tchyně v kuchyni a krájela jí jablko na malé kousky. „Janičko,“ zašeptala, „já vím, že toho máš moc. Ale já už nic nezvládnu.“ Podívala se na mě těma unavenýma očima a mně se chtělo brečet. „To je v pořádku,“ zalhala jsem. Ale nebylo.

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Tomášem kvůli maličkostem. Děti byly smutné a uzavřené. Jednou večer jsem se zhroutila v koupelně na podlahu a tiše plakala. Nikdo mě neslyšel.

Jednoho dne mi zavolala Alena: „Mami je špatně, musíš tam hned jet.“ Byla jsem zrovna na cestě ze školy s dětmi. „Nemůžu teď,“ řekla jsem poprvé v životě nahlas. „Musím být s dětmi.“ Alena zvýšila hlas: „To snad nemyslíš vážně! Co je důležitější než rodina?“ Položila jsem telefon a rozklepala se.

Večer jsem to řekla Tomášovi: „Už to dál nezvládnu. Potřebuju pomoc.“ Podíval se na mě překvapeně: „Ale vždyť jsi to doteď zvládala.“ V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já sama, nikdo jiný to za mě neudělá.

Začala jsem hledat informace o pečovatelských službách. Zavolala jsem na úřad a domluvila schůzku se sociální pracovnicí. Když jsem to oznámila rodině, strhla se bouře. Alena křičela: „Chceš cizí lidi pustit k mámě? To je ostuda!“ Petr mlčel jako vždycky. Tomáš byl uražený.

Ale já už byla rozhodnutá. Tchyně dostala pečovatelku na dvě hodiny denně a já mohla zase začít žít svůj život. První týdny byly těžké – výčitky od rodiny, tiché pohledy sousedů, pocit selhání. Ale postupně jsem začala cítit úlevu.

Jednou večer přišla dcera Anička a objala mě: „Mami, mám tě ráda.“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Dnes už vím, že nastavit hranice není sobectví. Je to nutnost. Kdybych to neudělala, ztratila bych samu sebe i svou rodinu.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde končí povinnost a začíná právo na vlastní život? Je správné říct dost – i když tím zklameme ostatní?