Samota v srdci rodiny: Příběh matky a dcery z pražského sídliště

„Jano, prosím tě, můžeš mi pomoct s tím nákupem? Ty tašky jsou pro mě už moc těžké,“ volám z chodby, zatímco se snažím sundat kabát a přitom neupustit dvě igelitky plné brambor a mléka. Jana sedí v obýváku, oči přilepené k mobilu, a jen něco zamumlá. V tu chvíli mě bodne u srdce. Vždyť jsem pro ni celý život dělala první poslední. Teď mám pocit, že jsem jí jen na obtíž.

Někdy si říkám, kde se to všechno pokazilo. Když byla malá, byla jsem pro ni vším. Po smrti manžela jsme zůstaly samy dvě. Bylo to těžké, ale zvládly jsme to. Chodila jsem do práce, večer vařila, pomáhala jí s úkoly. Pamatuji si, jak jsme spolu pekly bábovku a smály se, když nám těsto vyteklo z formy. Teď je Jana dospělá, má práci v bance a já mám pocit, že mě už vůbec nepotřebuje.

„Mami, já fakt nemám čas. Mám teď důležitý hovor,“ řekne podrážděně a zavře se do svého pokoje. Slyším tlumený hlas a smích – asi mluví s kolegyní. Sednu si na pohovku a dívám se na ruce. Jsou vrásčité, prsty pokroucené od artrózy. V hlavě mi běží myšlenky: Jsem opravdu taková přítěž? Proč už si se mnou nechce povídat? Kdy jsme se odcizily?

Venku je únor, šedivo a sychravo. Dny se vlečou jeden za druhým. V domě už skoro nikoho neznám – staré sousedky zemřely nebo se odstěhovaly k dětem. Já zůstala tady. Každé ráno si vařím slabou kávu a dívám se z okna na šedé paneláky. Občas zahlédnu paní Novákovou z vedlejšího vchodu, jak venčí psa. Závidím jí – aspoň má s kým mluvit.

Jednou večer se odhodlám a zkusím s Janou promluvit. „Janičko, nemohly bychom si někdy spolu sednout? Jen tak si popovídat?“ Ona ani nezvedne oči od notebooku: „Mami, fakt teď nemám čas. Musím dodělat prezentaci.“

Zavřu se do ložnice a rozpláču se. Slzy mi stékají po tvářích a já si připadám jako malá holka, která ztratila všechno. Vzpomínám na chvíle, kdy jsme byly šťastné – výlety na Karlštejn, Vánoce u stromečku, společné pečení cukroví. Kam se to všechno podělo?

Jednoho dne mi zavolá doktorka: „Paní Novotná, vaše výsledky nejsou úplně v pořádku. Bylo by dobré přijít na kontrolu.“ Srdce mi poskočí strachem. Řeknu to Janě večer u večeře: „Jani, musím jít na vyšetření. Mám trochu strach.“

Jana jen pokrčí rameny: „No tak tam běž, vždyť jsi dospělá.“ Její slova mě zasáhnou jako ledová sprcha. Očekávala jsem aspoň trochu zájmu nebo útěchy.

Začnu si víc všímat detailů – jak Jana nikdy neposlouchá, když mluvím o svých pocitech. Jak mě odbývá krátkými odpověďmi. Jak se vyhýbá společným chvílím. Připadám si neviditelná.

Jednou večer slyším Janu telefonovat s kamarádkou: „Hele, já už to doma fakt nedávám. Máma je pořád nemocná, pořád něco chce… Už bych potřebovala klid.“ Ztuhnu ve dveřích jejího pokoje. Tak takhle o mně mluví? Jsem pro ni opravdu jen přítěž?

Začnu chodit ven častěji – do parku, do knihovny, někdy i do kostela zapálit svíčku za lepší dny. Tam potkávám paní Hanu z vedlejšího domu. Povídáme si o všem možném – o dětech, o stáří, o tom, jak je těžké být sám.

Jednou mi Hana řekne: „Marie, nesmíš se nechat zahnat do kouta. Musíš si najít něco svého.“ Přemýšlím o jejích slovech dlouho do noci.

Začnu psát deník – zapisovat si své pocity, vzpomínky i bolesti. Pomáhá mi to přežít dny plné ticha a samoty.

Jednoho dne přijde Jana domů pozdě večer a vidí mě sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Mami… co je ti?“ poprvé po dlouhé době slyším v jejím hlase starost.

Podívám se na ni: „Jano, mám pocit, že už tu pro tebe nejsem důležitá. Že jsem ti jen na obtíž.“

Jana ztuhne a chvíli mlčí. Pak si sedne ke mně: „Mami… promiň. Já jsem poslední dobou hrozně unavená z práce a nevím, jak to všechno zvládnout.“

Poprvé po letech spolu mluvíme otevřeně – o strachu ze stáří i o tom, jak je těžké být dospělý a nést odpovědnost za druhého člověka.

Není to jednoduché. Ale aspoň jsme začaly znovu hledat cestu k sobě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct těm nejbližším, co opravdu cítíme? Proč se tolik bojíme být slabí před vlastními dětmi? Možná nejsem jediná… Co byste udělali vy na mém místě?