Dům na rozcestí: Mezi minulostí a budoucností

„Tak co teda chceš, Jano? Chceš ten barák prodat, nebo tu budeš dál snít o nějakým zázraku?“ Petřin hlas se rozléhá prázdným obývákem, kde ještě voní mámina bábovka, i když už tu dávno není. Dívám se na ni, na svou sestru, která mi byla kdysi nejbližší na světě. Teď mezi námi stojí stůl, na kterém leží klíče od domu a dopis od právníka.

„Já nevím,“ šeptám a cítím, jak mi v krku narůstá knedlík. „Tady jsme vyrůstaly. Tady jsme s tátou stavěly sněhuláka, pamatuješ? A máma…“

Petra protočí oči. „Jano, tohle už není náš domov. Je to jenom dům. Potřebuju peníze. Ty taky. Nebo chceš dál platit elektřinu za prázdný barák?“

Zavírám oči a v duchu slyším mámin smích. Vzpomínám na Vánoce, kdy jsme se tísnily u stolu a hádaly se o poslední kousek cukroví. Na tátu, jak opravoval plot a nadával na souseda Nováka, že mu zase přerostla tráva až k nám. Na to, jak jsme s Petrou v noci šeptaly pod peřinou o klucích ze třídy.

Ale teď je všechno jinak. Táta umřel před dvěma lety, máma loni. Petra má dvě děti, hypotéku a manžela, který jí pořád připomíná, že by bylo lepší koupit větší byt. Já jsem zůstala sama – rozvod, žádné děti, práce v knihovně za pár korun. Dům je najednou břemenem. Každý měsíc platím účty a bojím se otevřít schránku.

„Myslíš si, že když to prodáme, tak budeme šťastnější?“ ptám se tiše.

Petra si povzdechne a sedne si ke stolu. „Já nevím. Ale aspoň nebudeme pořád řešit tuhle ruinu. A třeba spolu zase začneme normálně mluvit.“

Vybavuje se mi poslední hádka – kvůli tomu zatracenému kotli. Petra chtěla nový, já jsem říkala, že na to nemáme. Skončilo to tím, že na mě křičela před sousedy a já jsem brečela v koupelně.

„A co kdybych tu zůstala?“ nadhodím opatrně.

Petra se na mě podívá jako na blázna. „Ty? Sama? V tomhle baráku? Vždyť tu zmrzneš! A kdo ti bude pomáhat s opravama? Máš vůbec na to peníze?“

Nevím. Ale představa, že bych zamkla dveře naposledy a už nikdy se nevrátila do svého pokoje s plakáty Lucie Bílé na stěně… To bolí víc než všechny účty světa.

„Možná bych mohla pronajmout jeden pokoj,“ zkouším dál.

Petra vstane a začne chodit po místnosti. „Jano, už toho mám dost! Já potřebuju vědět, co bude! Děti chtějí nový pokojíček, Tomáš mě tlačí do toho bytu… Nemůžeme tu viset mezi minulostí a budoucností věčně!“

Najednou mám chuť ji obejmout a říct jí, že ji chápu. Ale místo toho jen stojím a mlčím.

Venku začíná pršet. Kapky bubnují na okno a já si vzpomenu na léto před deseti lety, kdy jsme s Petrou seděly na verandě a plánovaly útěk do Prahy. Chtěly jsme být slavné herečky nebo aspoň moderátorky v televizi. Skončily jsme každá někde jinde.

„Víš co?“ řeknu nakonec. „Dej mi ještě měsíc. Zkusím najít nějaké řešení.“

Petra zaváhá. „Dobře. Ale jestli nic nevymyslíš… prodáváme.“

Zůstávám v domě sama. Procházím prázdnými pokoji a hladím starou skříň po dědovi. V kuchyni najdu hrnek s popraskaným ouškem – mámin oblíbený. Sednu si ke stolu a rozpláču se.

Další dny jsou jako ve snu. Volám realitkám, ptám se známých, jestli by někdo nechtěl pronajmout pokoj nebo aspoň zahradu pro včely. Nikdo nechce nic dlouhodobě – všichni chtějí jistotu nebo rychlý zisk.

Jednou večer mi volá Petra: „Tomáš už hledá byt bez mě… Prý ho brzdím.“

„To mě mrzí,“ říkám upřímně.

„Jano… já už nemůžu,“ vzlykne do telefonu.

Najednou chápu – nejde jen o dům. Jde o nás dvě. O to, že jsme každá někde jinde a neumíme si to přiznat.

Za týden přijde dopis od právníka: pokud se nerozhodneme do konce měsíce, hrozí exekuce kvůli nezaplaceným poplatkům.

Sedíme s Petrou u stolu naposledy spolu v domě.

„Promiň,“ řeknu tiše. „Možná jsem tě držela zpátky.“

Petra mě obejme a poprvé po letech brečíme spolu.

Nakonec dům prodáme – za méně, než jsme doufaly. Peníze si rozdělíme napůl. Petra si koupí větší byt pro děti, já si najdu malý podnájem blízko knihovny.

Ale něco ve mně zůstává prázdné.

Když jdu kolem bývalého domu a vidím cizí lidi na zahradě, ptám se sama sebe: Bylo to správné rozhodnutí? Kde vlastně začíná nový domov? A co všechno musíme obětovat pro klid v rodině?