V kruhu ticha: Když matka ztrácí syna

„Proč mi to děláš, Petře?“ šeptám do tmy, zatímco v kuchyni tiše klokotá voda na čaj. Je půlnoc a já už po několikáté za poslední měsíc sedím u stolu, ruce sevřené v pěst, a snažím se pochopit, kde se to všechno pokazilo. V hlavě mi zní poslední rozhovor s mým synem, který skončil prudkým bouchnutím dveří.

„Mami, já už nejsem dítě! Přestaň mi říkat, co mám dělat!“ křičel na mě Petr, když jsem mu opatrně naznačila, že návrat k Lucii možná není ten nejlepší nápad. Jeho oči byly plné bolesti, ale i vzdoru. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domě.

Petr byl vždycky citlivý chlapec. Když mu bylo osm a jeho otec nás opustil kvůli jiné ženě, držela jsem ho v náručí a slibovala mu, že já ho nikdy neopustím. Byli jsme na sebe navázaní víc než většina matek a synů. Možná až příliš. Když si ve dvaceti přivedl domů Lucii, byla jsem šťastná. Byla milá, usměvavá, trochu tichá. Ale něco mi na ní nesedělo. Nedokázala jsem to pojmenovat.

První roky jejich manželství byly klidné. Pak přišly hádky. Lucie chtěla dítě, Petr se bál závazků. Jednou v noci mi volal: „Mami, já už to nezvládám.“ Přijel ke mně a plakal jako malý kluk. Snažila jsem se ho utěšit, poradit mu, ale zároveň jsem cítila vztek na Lucii. Jak může být tak necitlivá?

Když se rozvedli, Petr se na čas nastěhoval ke mně. Byly to zvláštní měsíce – plné smutku, ale i zvláštní blízkosti. Každý večer jsme spolu večeřeli, dívali se na staré české filmy a povídali si dlouho do noci. Myslela jsem si, že všechno bude zase dobré.

Pak se to stalo. Jednoho dne přišel domů později než obvykle. Byl nervózní, vyhýbal se mi pohledem. „Mami… byl jsem u Lucie,“ řekl tiše. Ztuhla jsem. „Proč?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

„Chci jí dát druhou šanci,“ odpověděl a v očích měl něco neznámého – snad naději? Nebo strach? „Ona se změnila… a já taky.“

Cítila jsem vztek i zoufalství. „Petře, vždyť ti tolik ublížila! Proč by ses k ní vracel?“

„Protože ji pořád miluju,“ zašeptal.

Od té chvíle mezi námi vyrostla zeď. Petr začal trávit víc času u Lucie a domů chodil jen pro čisté prádlo nebo když potřeboval něco vyřídit. Naše rozhovory byly čím dál kratší a povrchnější. Když jsem mu jednou položila ruku na rameno a zeptala se: „Jsi šťastný?“, jen pokrčil rameny a rychle odešel.

Začala jsem si všímat drobností – jeho oblečení vonělo jiným pracím práškem, v lednici mizely jeho oblíbené jogurty, které jsem mu kupovala od dětství. Jednou jsem našla na stole lístek: „Mami, dneska nejdu domů.“ Bez podpisu, bez vysvětlení.

Moje sestra Jana mi říkala: „Musíš ho nechat jít, Mileno. Je dospělý.“ Ale jak mám pustit někoho, kdo byl celý můj svět? Každý večer sedím v jeho prázdném pokoji a přehrávám si v hlavě všechny naše společné chvíle – první školní den, maturitu, jeho svatbu… A teď? Teď je tu jen ticho.

Jednoho dne mě Petr navštívil nečekaně brzy ráno. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. „Mami… já vím, že jsi to myslela dobře,“ začal opatrně. „Ale potřebuju žít svůj život po svém.“

„A co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Co mám dělat já?“

Petr se na mě smutně podíval: „Musíš mě pustit.“

Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Připadala jsem si zrazená i provinilá zároveň. Možná jsem ho opravdu svým strachem dusila. Možná jsem mu nedovolila dospět.

Od té doby jsme spolu mluvili jen občas – krátké telefonáty o počasí nebo o tom, jestli má dost peněz na nájem. Lucii už nevyčítám nic nahlas, ale v srdci jí nedokážu odpustit.

Někdy si říkám: Je lepší milovat až za hrob a riskovat bolest? Nebo je lepší pustit toho druhého dřív, než nás zcela opustí? Co byste udělali vy na mém místě?