„Vstaň a udělej mi kafe!“ – Jak můj švagr rozbil náš rodinný víkend a proč už nedokážu svému muži odpustit

„Vstaň a udělej mi kafe!“ ozvalo se z obýváku tak hlasitě, že jsem málem upustila hrnek, který jsem právě myla. Bylo sobotní ráno na naší chalupě v Orlických horách, venku zpívali ptáci a já doufala, že si konečně odpočinu od práce i každodenního shonu. Jenže místo toho jsem už druhý den posluhovala Pavlovi, Tomášovu mladšímu bratrovi, který se k nám nastěhoval na víkend jako nevyžádaný host.

„Pavle, můžeš si to kafe udělat sám,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněl vztek. Věděla jsem, že Tomáš mě slyší. Seděl vedle Pavla na gauči, tvářil se otráveně a listoval mobilem. Ani se na mě nepodíval.

„No tak, Lucko,“ ozval se Tomáš bez zájmu, „udělej mu to kafe, vždyť je host.“

Host? Host! Vždyť už včera večer vypil polovinu naší zásoby vína, rozházel postel v dětském pokoji a ráno si stěžoval, že snídaně byla studená. A teď mám ještě běhat kolem něj jako služka? Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy vzteku a bezmoci.

Pavel se rozvalil na gauči a s úsměškem dodal: „No vidíš, Lucko. Tomáš má pravdu. Jsi tady přece paní domu.“

V tu chvíli jsem měla chuť vzít klíče od auta a prostě odjet. Ale děti byly ještě malé – Aničce bylo šest a Matýskovi čtyři. Seděly v kuchyni a skládaly puzzle, zatímco já bojovala s pocitem, že jsem v tomhle domě neviditelná.

Celý den pokračoval v podobném duchu. Pavel si poroučel – oběd, pivo, ovladač od televize. Tomáš mlčel nebo se přidal k jeho vtípkům na můj účet. Když jsem večer myla nádobí, slyšela jsem je z obýváku: „Hele, Tomáši, ty ses teda dobře oženil. Lucka je fakt šikovná.“ Smáli se. Mně bylo do breku.

Když děti usnuly, sedla jsem si na terasu s dekou a hrnkem čaje. Slyšela jsem je uvnitř – smích, hlasy, bouchání lahví. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždycky jsem si myslela, že Tomáš je jiný než jeho rodina – laskavý, pozorný, férový. Ale poslední roky jako by se změnil. Kdykoli přijel Pavel nebo tchyně s tchánem, Tomáš byl najednou někdo jiný – pasivní, bez názoru, ochotný pro klid ustoupit komukoli.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu v kostele v Dobrušce. Jak mi tehdy slíbil, že budeme vždycky stát při sobě. Že mě nikdy nenechá samotnou v těžkých chvílích. A teď? Teď mě nechává samotnou každý den – jen jinak.

Další ráno Pavel opět začal: „Lucko, kde je snídaně? A můžeš mi udělat vajíčka natvrdo? Ale ne moc natvrdo!“

„Pavle,“ řekla jsem už nahlas a pevně, „nejsem tvoje služka. Pokud chceš vajíčka, udělej si je sám.“

Tomáš se na mě podíval s překvapením i podrážděním: „Co blázníš? Nemůžeš být chvíli milá?“

„A ty nemůžeš být chvíli chlap?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.

V kuchyni zavládlo ticho. Pavel se ušklíbl: „No jo, ženský…“

Ten den jsem už nevydržela a zavolala kamarádce Simoně. „Simčo, já už fakt nemůžu. Připadám si jako cizinec ve vlastní rodině.“

Simona mě vyslechla a řekla: „Lucko, musíš si stanovit hranice. Jestli to Tomáš nechápe, musíš mu to říct naplno.“

Večer jsem si sedla s Tomášem na terasu. Dlouho mlčel. Pak řekl: „Víš přece, jaký Pavel je. Nechci se s ním hádat.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Nechceš se hádat s Pavlem, ale klidně necháš hádat mě s celým světem? Proč má jeho pohodlí větší cenu než moje důstojnost?“

Tomáš pokrčil rameny: „Je to rodina…“

„A já nejsem tvoje rodina?“

Nevěděl, co říct.

Když Pavel v neděli odjel, byla jsem vyčerpaná. Doma bylo ticho. Děti si hrály v pokojíčku a Tomáš seděl u televize jako by se nic nestalo.

Od té doby mezi námi visí ticho a napětí. Nedokážu mu odpustit tu lhostejnost – to, jak mě nechal samotnou proti vlastní rodině. Přemýšlím, kde končí loajalita k rodině a kde začíná péče o sebe sama.

Kolik toho má člověk vydržet kvůli rodině? A kdy už je čas říct dost – i když to znamená jít proti těm nejbližším?