Proč nemůžu být šťastná v 57 letech? – Příběh matky a dcery o hledání lásky a důvěry

„Mami, proč to děláš? Proč musíš všechno měnit?“ Dóřin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Venku bubnoval déšť na parapet, ale uvnitř bylo dusno. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a snažila se najít odpověď. V padesáti sedmi letech jsem poprvé v životě cítila, že mám právo na vlastní štěstí. Ale moje dcera to viděla jinak.

„Dóro, já už nemůžu žít jen pro ostatní. Chci taky něco pro sebe,“ zašeptala jsem, ale ona jen protočila oči. „Celý život jsi žila pro sebe! Táta odešel kvůli tobě, babička tě nikdy neměla ráda a teď… teď si najdeš nějakého cizího chlapa a čekáš, že ti budeme tleskat?“

Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždyť jsem se tolik snažila. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Dóra už dávno bydlela s přítelem v Karlíně a navštěvovala mě jen z povinnosti. Každý den byl stejný – ráno káva, pak nákup v Albertu, odpoledne televize a večer samota. Až jednou, na kurzu keramiky v kulturním domě, jsem potkala Karla.

Karel byl vdovec, měl laskavé oči a smál se tak, že mi připomněl, jaké to je být ženou, ne jen matkou nebo vdovou. Začali jsme spolu chodit na procházky do Hostivařského lesoparku, povídali si o životě a já poprvé po letech cítila motýly v břiše. Ale když jsem to řekla Dóře, její tvář ztvrdla.

„Myslíš na tátu vůbec? Jak můžeš tak rychle zapomenout?“ vyčetla mi. Ale já nezapomněla. Každý večer jsem si sedla k jeho fotografii a šeptala mu do ticha pokoje své obavy i radosti. Jenže život běžel dál a já nechtěla umřít sama.

Jednoho dne jsem se rozhodla – pozvu Karla na nedělní oběd. Uvařila jsem svíčkovou podle receptu mojí maminky, připravila stůl a čekala. Dóra přišla nečekaně brzy. Když viděla Karla v kuchyni, zrudla vzteky.

„To myslíš vážně? Přivedeš si ho sem? Do našeho bytu?“ křičela. Karel rozpačitě stál u dveří a já měla chuť se propadnout do země.

„Dóro, prosím tě…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Jestli on bude tady, já odcházím!“ Práskla dveřmi tak silně, až spadla váza s květinami.

Karel odešel krátce po ní. Zůstala jsem sama u stolu, svíčková vychladla a já brečela jako malá holka. Proč je tak těžké být šťastná? Proč mě vlastní dcera nenávidí za to, že chci žít?

Další týdny byly plné ticha. Dóra mi nevolala, nepsala. Jen její přítel mi jednou poslal SMS: „Dejte jí čas.“ Ale jak dlouho mám čekat? Karel mi nabídl útěchu – pozval mě k sobě na chalupu do Posázaví. Bylo tam krásně, klid, lesy voněly po dešti a já si představovala nový život. Ale pokaždé, když jsem zavřela oči, slyšela jsem Dóřin hlas: „Zradila jsi nás.“

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a šla za Dórou do Karlína. Otevřela mi s ledovým výrazem.

„Co chceš?“ zeptala se bez pozdravu.

„Chci ti říct pravdu,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem. „Celý život jsem se bála být sama sebou. Vždycky jsem dělala to, co chtěli ostatní – tvoje babička, tvůj táta… Ale teď už nemůžu dál žít ve lži. Karel mě má rád a já jeho taky.“

Dóra mlčela dlouho. Pak řekla: „A co já? Myslíš někdy na mě? Já tě potřebuju…“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly. Poprvé po letech jsme si řekly všechno – o strachu ze samoty, o bolesti ze ztráty táty i o tom, jak těžké je přijmout změnu.

Není to pohádka. Dóra Karla stále nepřijímá úplně a já mám výčitky svědomí pokaždé, když s ním trávím čas. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju pro sebe i pro ni zároveň.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Je vůbec možné být šťastná v mém věku? Nebo je štěstí jen krátký okamžik mezi výčitkami svědomí a strachem ze samoty? Co byste udělali vy na mém místě?