Nesmím mít děti. Táta říká, že nejdřív musí vyrůst synovci.

„Kláro, už zase jsi přišla pozdě. Myslíš, že ti někdo odpustí, když se budeš pořád vymlouvat na práci?“ Táta stál uprostřed kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas byl tvrdý jako lednové ráno. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde. Ale místo toho jsem stála v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a snažila se nebrečet před celou rodinou.

„Promiň, tati, měla jsem poradu,“ zamumlala jsem a sundala si kabát. V koutě seděl Tomáš, můj mladší bratr, a jeho dvě děti – Honzík a Matěj – rozlily kakao po stole. Tomáš jen pokrčil rameny a dál zíral do mobilu.

„Kdybys byla víc jako tvůj bratr, možná bys neměla pořád tolik problémů,“ utrousil táta. Máma mlčela a utírala kakao papírovým ubrouskem. Vždycky mlčela, když šlo do tuhého.

Tohle je můj život. Jmenuji se Klára, je mi třicet dva a už od dětství jsem byla ta zodpovědná. Ta, která pomáhala s úkoly, vařila večeře, když máma byla v práci, a utěšovala Tomáše, když měl noční můry. Jenže Tomáš vyrostl v někoho úplně jiného. V někoho, koho táta obdivuje a chrání za každou cenu.

Tomáš nikdy nemusel nic řešit. Když v osmnácti otěhotněla jeho přítelkyně Lenka, táta to zametl pod koberec. „To se stane každému,“ říkal tehdy. Když Tomáš přišel o práci, táta mu našel místo u známého v autodílně. A když se Lenka odstěhovala a nechala mu dva malé kluky na krku, táta rozhodl: „Rodina drží pohromadě. Klára pomůže.“

Od té doby jsem byla chůva na plný úvazek. Každý víkend jsem hlídala Honzíka a Matěje, vařila jim obědy a učila je číst. Moje vlastní sny – o cestování, o studiu v zahraničí, o vlastním dítěti – se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Jednou večer jsem seděla s mámou u stolu a šeptala: „Mami, já už to nezvládám. Chci mít taky svůj život.“ Máma se na mě smutně podívala: „Já vím, Klárko. Ale táta by to nepochopil.“

A tak jsem mlčela dál. Dokud jsem nepotkala Petra. Petr byl jiný než všichni muži, které jsem znala – laskavý, trpělivý, rozuměl mému smutku i touze po něčem vlastním. Po roce jsme začali mluvit o dětech.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a řekla to doma nahlas: „Tati, chtěla bych s Petrem založit rodinu.“

Táta se zarazil a pak zvýšil hlas: „To nepřipadá v úvahu! Nejdřív musí vyrůst tvoji synovci! Tomáš tě potřebuje! Rodina je přednější než tvoje rozmary!“

„Ale tati…“ začala jsem.

„Žádné ale! Kdo by se o ně staral? Tomáš má dost starostí! Ty jsi jediná rozumná!“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi láme srdce. Byla jsem dospělá žena a přesto jsem neměla právo rozhodovat o svém životě.

Petr mě objal a šeptal: „Nenech si to líbit. Máš právo být šťastná.“

Ale co když má táta pravdu? Co když rodina opravdu znamená obětovat všechno pro ostatní? Co když je moje touha po dítěti sobecká?

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou mě šéfová zavolala do kanceláře: „Kláro, jsi skvělá účetní, ale poslední dobou jsi duchem nepřítomná. Děje se něco doma?“

Rozbrečela jsem se. Poprvé jsem někomu mimo rodinu řekla pravdu – o tátovi, o Tomášovi, o tom, jak mi zakazují žít vlastní život.

Šéfová mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Rodina je důležitá, ale ty jsi taky důležitá. Zasloužíš si být šťastná.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. Táta už čekal v kuchyni.

„Kde jsi byla?“ vyštěkl.

„Na večeři s Petrem,“ odpověděla jsem klidně.

„A co tvoji synovci? Myslíš jen na sebe!“

Poprvé v životě jsem mu odpověděla: „Tati, jsou to Tomášovy děti. Já nejsem jejich matka.“

Táta zbledl vzteky. Máma se rozplakala.

Tomáš přišel do kuchyně a řekl: „Kláro, promiň… Já vím, že toho máš moc. Ale já to sám nezvládnu.“

Podívala jsem se na něj: „A proč bych měla všechno zvládnout já? Proč ty nemusíš nic?“

Tomáš sklopil oči.

Ten večer jsem poprvé spala u Petra. Ráno jsme spolu snídali a já cítila zvláštní klid.

Ale doma to bylo horší než kdy dřív. Táta mi přestal mluvit. Máma mi tajně volala do práce a prosila mě, abych přišla aspoň na neděli.

Jednou mi Petr řekl: „Musíš si vybrat, Klárko. Buď budeš žít pro sebe, nebo pro ostatní.“

Nevím, co mám dělat. Miluju svou rodinu, ale miluju i Petra a chci mít vlastní dítě.

Někdy v noci přemýšlím: Je správné obětovat svůj život pro druhé? Nebo mám konečně začít žít podle sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina opravdu vždycky přednější než vlastní štěstí?