Pod hladným povrchem: Příběh Jany a stínů manželství

„Jano! To už je třetí hrnek tento týden! Copak si nemůžeš dát pozor?“ Jeho hlas mě probodl hned po ránu, když jsem se snažila potichu uvařit kávu. Hrnek se mi vysmekl z ruky a rozbil se na kachličkách. V tu chvíli jsem měla chuť zmizet, stát se neviditelnou, jen abych nemusela čelit dalším výčitkám.

Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, pohled tvrdý jako led. „To je neuvěřitelné. Všechno ti padá z ruky. Co s tebou mám dělat?“ Jeho slova mě bolela víc než střepy pod nohama. Sklonila jsem hlavu a začala střepy sbírat, aniž bych odpověděla. Věděla jsem, že jakýkoli odpor by znamenal další hádku.

Náš byt na sídlišti v Brně byl kdysi mým útočištěm. Teď mi připadal jako klec. Každý den jsem žila v napětí, kdy přijde další výbuch. Petr nebyl zlý člověk, alespoň jsem si to dlouho namlouvala. Pracoval jako technik v továrně, domů chodil unavený a podrážděný. Ale jeho potřeba mít všechno pod kontrolou mě dusila.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme spolu začínali. Byli jsme mladí, plní plánů a snů. Smáli jsme se maličkostem, chodili na procházky kolem Svratky a plánovali rodinu. Kde se to všechno ztratilo? Kdy se z lásky stala rutina a z rutiny boj?

Jednoho večera, když děti už spaly, seděla jsem u kuchyňského stolu a zírala do hrnku s čajem. Petr přišel domů později než obvykle. „Proč není večeře?“ zeptal se bez pozdravu. „Byla jsem s dětmi na pohotovosti, malý měl horečku,“ odpověděla jsem tiše.

„To je pořád něco! Nemůžeš si to lépe zorganizovat? Já taky nemám lehký den!“ Jeho hlas byl ostrý jako nůž. V tu chvíli jsem pocítila vztek, který jsem dlouho dusila uvnitř. „A co já? Myslíš si, že je to pro mě jednoduché? Že mě baví žít v tomhle napětí?“

Petr se zarazil, poprvé za dlouhou dobu nevěděl co říct. „Tak si najdi jiného, když ti to tady nevyhovuje,“ procedil mezi zuby a odešel do ložnice.

Seděla jsem tam ještě dlouho poté, co v bytě zavládlo ticho. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem se vzdala práce kvůli dětem, jak jsem přestala chodit s kamarádkami ven, protože Petr žárlil. O tom, jak jsem se postupně ztrácela sama sobě.

Další dny byly jako na houpačce. Petr se občas snažil být milejší, ale stačila maličkost – špatně pověšené prádlo nebo zapomenutý nákup – a všechno bylo zpátky ve starých kolejích. Děti začaly být neklidné, malá Anička se bála hlasitých zvuků a syn Honzík měl noční můry.

Jednou večer jsem zaslechla Aničku šeptat bratrovi: „Kdyby maminka nebyla smutná, bylo by doma hezky.“ Ta věta mě bodla přímo do srdce. Uvědomila jsem si, že moje bolest není jen moje – že ji nesou i moje děti.

Začala jsem chodit na procházky sama. Nejprve jen krátce, pak déle. Potřebovala jsem dýchat jiný vzduch než ten naplněný napětím doma. Jednou jsem potkala starou kamarádku Lenku ze střední školy. Pozvala mě na kávu a já přijala.

Seděly jsme v malé kavárně u Svoboďáku a já jí poprvé po letech řekla pravdu o svém životě. Lenka mě vyslechla a pak řekla: „Jano, nejsi sama. Znám víc žen, co tohle zažívají. Ale musíš myslet i na sebe.“

Její slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Začala jsem hledat informace o psychickém násilí v rodině, četla příběhy jiných žen na internetu. Najednou mi došlo, že to není jen moje vina – že mám právo na respekt a klid.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a navrhla Petrovi manželskou poradnu. „To je zbytečné,“ odmítl okamžitě. „Já problém nemám.“

Ale já už věděla, že musím něco změnit – kvůli sobě i dětem. Začala jsem si hledat práci na částečný úvazek v knihovně poblíž domu. Petr zuřil: „Kdo bude doma s dětmi? Kdo bude vařit?“ Ale tentokrát jsem ustála jeho výčitky.

První výplata byla malá, ale pocit svobody obrovský. Děti byly pyšné, že máma pracuje v knihovně. Pomalu se mi vracela chuť do života.

Jednoho večera přišel Petr domů a našel mě s dětmi u stolu – smáli jsme se nad pohádkou, kterou Honzík četl nahlas. Petr stál ve dveřích a chvíli nás pozoroval. Pak jen tiše řekl: „Možná bychom tu poradnu přece jen mohli zkusit.“

Nevím, jak náš příběh dopadne. Ale poprvé po letech cítím naději.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije ve stínu strachu a mlčení? A kolik z nich najde odvahu začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?