Když rodina svírá: Příběh o penězích, loajalitě a hranicích

„Ivano, zase volala mamka. Potřebují půjčit deset tisíc. Prý je to jen na měsíc,“ ozval se Petr, sotva jsem položila tašku s nákupem na kuchyňský stůl. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít sklenici, kterou jsem držela v ruce. Místo toho jsem ji jen pevně sevřela a zhluboka se nadechla.

„A co tentokrát?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď znala předem. Vždycky je to něco – rozbitá pračka, nedoplatek za elektřinu, nebo prostě jen „špatný měsíc“. Petr se na mě podíval provinile, jako by za to mohl on sám.

„Prý jim přišel vysoký účet za plyn. A že prý to vrátí hned, jak dostanou příští měsíc důchod.“

Zavřela jsem oči. Už jsem ani nepočítala, kolikrát jsme jeho rodičům půjčovali. Peníze se nikdy nevrátily. A pokaždé, když jsem se odvážila něco namítnout, slyšela jsem: „Vždyť jsou to naši rodiče, Ivano! Co bys dělala ty na mém místě?“

Jenže já jsem na jeho místě nebyla. Moje máma žila sama v paneláku na Jižním Městě a nikdy by si o peníze neřekla. Naopak – když jsme za ní přijeli, vždycky nám strčila do ruky pár stovek pro děti. A já jsem se cítila provinile, že jí je musím vracet zpátky do kabelky.

Petrův telefon znovu zazvonil. Tentokrát to byla jeho sestra Jana. „Ahoj Péťo, hele, potřebovala bych pomoct s autem. Zase mi nejde nastartovat a táta je pryč…“ Slyšela jsem její hlas i přes sluchátko. Petr se na mě omluvně podíval a já už věděla, že večer stráví v garáži místo s námi.

„Mami, proč k nám pořád všichni chodí pro pomoc?“ zeptal se mě jednou náš osmiletý syn Matěj. Seděli jsme spolu u stolu a on skládal lego. „Proč jim táta musí pořád něco dávat?“

Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Protože pravda byla taková, že i já už byla unavená z toho věčného dávání. Z toho, že naše rodina byla vždy až na druhém místě.

Jednou večer jsem seděla v koupelně na studených dlaždicích a tiše brečela. Petr si toho všiml až později.

„Ivano… co se děje?“

„Já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „Mám pocit, že žiju život někoho jiného. Že všechno, co vyděláme, všechno, co máme… že to není naše.“

Petr si ke mně přisedl a objal mě. „Já vím, že je to těžké… Ale co mám dělat? Jsou to přece moji rodiče.“

„A my? My nejsme tvoje rodina?“

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo.

Další den přišla zpráva od tchyně: „Ivanko, mohla bys mi koupit ty vitamíny z lékárny? A taky nějaké ovoce pro tátu…“ Ani slovo o tom, že by nám něco vrátili.

Začala jsem si všímat, jak se mi třesou ruce pokaždé, když zazvoní telefon. Jak se mi svírá žaludek při každé návštěvě u nich doma v paneláku v Modřanech. Jak se bojím říct nahlas svůj názor.

Jednou jsem to už nevydržela. Když přišli na návštěvu a tchyně začala vyprávět o tom, jak je všechno drahé a jak mají smůlu na lidi kolem sebe, přerušila jsem ji:

„A co kdybyste zkusili požádat o pomoc někoho jiného? Nebo si najít nějakou brigádu? Nebo aspoň splácet to, co jste si půjčili?“

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Tchyně se na mě podívala s očima plnýma slz – nebo vzteku? Tchán se zamračil a Petr zbledl.

„Ivano, takhle s mojí mámou mluvit nebudeš,“ řekl tiše.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem sama.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo slyší. Že mám právo říct ne. Že mám právo chránit svoji rodinu – tu naši malou rodinu.

Jednoho dne jsem Petrovi řekla: „Buď nastavíme hranice, nebo to dál nepůjde.“

Byl z toho zoufalý. „Ale co když je tím ztratím?“

„A co když ztratíš mě?“

Začali jsme spolu mluvit jinak. Pomalu a opatrně jsme nastavovali pravidla: žádné půjčky bez domluvy obou, žádné nečekané návštěvy, žádné výčitky.

Bylo to těžké. Tchyně mi přestala volat úplně. Tchán mě ignoroval při každé rodinné oslavě. Jana mi přestala psát zprávy.

Ale doma bylo najednou víc klidu. Matěj byl šťastnější. Já jsem zase začala spát celou noc.

Někdy si ale říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen sobecká? Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí sebe sama?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné chránit svoji rodinu i za cenu konfliktu s těmi ostatními?