Pod střechou z vlnitého plechu: Moje rodina, moje vězení

„Jano, okamžitě pojď sem!“ ozval se z kuchyně hrubý hlas mé matky. Srdce mi poskočilo až do krku. Bylo mi tehdy dvanáct a už jsem přesně věděla, co znamená ten tón. Věděla jsem, že dneska nebude večeře klidná. Věděla jsem, že táta přijde domů opilý a že máma bude mlčet, zatímco on bude řvát. A já? Já budu stát v koutě a doufat, že si mě nikdo nevšimne.

Naše stará chalupa na okraji malé vesnice u Litoměřic měla střechu z vlnitého plechu, která v létě pálila a v zimě promrzala. Pro mě to nebyl domov, ale vězení. Každý kout byl nasáklý napětím a nevyřčenými slovy. Táta, Josef, býval kdysi veselý člověk, ale po smrti svého bratra začal pít. Máma, Alena, se uzavřela do sebe a všechno snášela mlčky. Můj starší bratr Petr byl jejich zlaté dítě – dokud nezačal chodit za školu a krást cigarety v místním obchodě.

Jednoho večera jsem seděla na posteli a poslouchala hádku rodičů za tenkou stěnou. „Kdybys nebyla taková nula, možná by Petr nebyl takovej hajzl!“ křičel táta. Máma neodpověděla. Jen jsem slyšela tlumené vzlyky. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že ticho může být horší než křik.

Ve škole jsem byla tichá a uzavřená. Učitelka češtiny, paní Novotná, si mě jednou vzala stranou: „Janičko, je všechno doma v pořádku?“ Podívala jsem se jí do očí a zalhala: „Ano.“ Nikdy jsem nikomu neřekla pravdu. Báli jsme se jeden druhého i sami sebe.

Jednoho dne přišel Petr domů s monoklem. „To je od kluků ze sousední vesnice,“ řekl. Ale já věděla, že to není pravda. Slyšela jsem totiž v noci tátu, jak na něj řve a něco padá na zem. Petr se mi svěřil až později: „Táta mě mlátil kvůli těm cigaretám. Ale hlavně kvůli sobě.“

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jak se bojím tmy, protože v ní slyším otcovy kroky. Psala jsem o tom, jak si přeju být neviditelná. Jednou mi máma našla deník a přečetla si ho. Večer přišla do mého pokoje a beze slova mě objala. Bylo to poprvé po letech, co mě pohladila po vlasech.

Jednoho podzimního dne přišla sociální pracovnice. Někdo ze sousedů slyšel křik a zavolal pomoc. Táta byl několik dní pryč a máma se rozplakala před cizí ženou: „Nevím už jak dál.“ Sociální pracovnice mi položila ruku na rameno: „Jano, chceš s námi mluvit?“ Chtěla jsem říct všechno – ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou.

V patnácti jsem začala chodit s klukem z vedlejší vesnice, Tomášem. Byl laskavý a trpělivý. Když jsem mu poprvé řekla o svém dětství, rozplakal se. „Tohle si nezasloužíš,“ šeptal mi do vlasů. U něj doma bylo ticho jiné – klidné, bezpečné.

Jednou večer přišel táta domů dřív než obvykle a našel mě s Tomášem na zápraží. Začal řvát: „Ty děvko! Takhle ses to naučila od matky?“ Tomáš se postavil mezi nás: „Pane Nováku, nechte Janu být.“ Táta ho udeřil pěstí do obličeje a já poprvé v životě zakřičela: „Dost! Už nikdy na mě ani na nikoho nesáhneš!“

Ta noc byla zlomová. Máma sbalila pár věcí a odešla se mnou k tetě do Ústí nad Labem. Petr už dávno utekl z domu a žil někde v Praze. Máma začala chodit na terapie a já taky. Poprvé jsme spolu mluvily o tom, co jsme prožily.

Roky plynuly a já se snažila odpustit – sobě i rodičům. Táta zemřel na cirhózu jater, když mi bylo dvacet dva. Na pohřeb jsem šla jen kvůli mámě. Stála jsem u hrobu a přemýšlela: „Byl někdy šťastný? Nebo jsme byli všichni jen oběti jeho bolesti?“

Dnes je mi třicet a mám vlastní rodinu. Každý den bojuju s tím, abych nebyla jako on – abych nekřičela, abych neubližovala mlčením. Někdy mám pocit, že střecha z vlnitého plechu je pořád nade mnou.

Ptám se vás: Dá se vůbec uniknout stínům minulosti? Nebo nás rodina vždycky nějak poznamená?