Když vám vlastní syn zabouchne dveře před nosem: Příběh o mateřské lásce, hranicích a bolesti

„Mami, prosím tě, už toho nech! Nech nás být!“ ozvalo se za těmi dveřmi, které mi právě s tichým klapnutím zavřel před nosem můj jediný syn Tomáš. Stála jsem na chodbě jeho panelákového bytu v Modřanech, v ruce držela hrnec s domácí slepičí polévkou, kterou jsem vařila od rána. Polévka byla ještě teplá, zabalená v utěrce, aby nevychladla. Chtěla jsem mu udělat radost – vždycky ji měl rád, když byl malý. Ale teď jsem tam stála jako cizí člověk.

Za dveřmi jsem slyšela tlumené hlasy. Jeho žena Jana něco říkala podrážděně, nerozuměla jsem přesně co. Možná: „Říkala jsem ti to, Tomáši…“ nebo „Tvoje máma zase…“ Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť já jen chtěla pomoct! Vždyť je to můj syn!

Zůstala jsem stát na chodbě ještě pár minut, neschopná pohnout se z místa. Lidé chodili kolem, někdo mě pozdravil, někdo se jen podíval a rychle uhnul pohledem. Cítila jsem se trapně a poníženě. Nakonec jsem se otočila a pomalu šla dolů po schodech. Hrnec s polévkou těžkl v ruce a já měla pocit, že mi každým krokem klesá i srdce.

Celou cestu tramvají domů do Braníka jsem přemýšlela: Kde se stala chyba? Kdy se ze mě stala ta otravná matka, kterou její vlastní dítě nechce vidět? Vždyť já jsem Tomáše vychovávala sama – jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Všechno jsem dělala pro něj. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abychom měli na nájem a na školu v přírodě. Nikdy jsem si nic nekoupila pro sebe, všechno šlo jemu.

Když byl malý, byli jsme nerozluční. Každý večer jsme si četli pohádky, o víkendech chodili do lesa na houby nebo na výlety na Karlštejn. Vždycky říkal: „Mami, ty jsi nejlepší.“ A já byla pyšná.

Pak přišla puberta a Tomáš se začal vzdalovat. Ale pořád jsme měli svůj vztah – aspoň jsem si to myslela. Když se seznámil s Janou na vysoké škole, byla jsem ráda. Byla milá, trochu uzavřená, ale říkala jsem si: hlavně že je Tomáš šťastný.

Jenže pak začaly malé neshody. Jana nechtěla, abych jim volala každý den. Prý je to moc. Nechtěla, abych jim chodila domů bez ohlášení – prý potřebují svůj klid. Ale vždyť já jen chtěla přinést buchty nebo polévku! Vždyť to je normální! Nebo ne?

Jednou jsem přišla neohlášeně – Tomáš měl narozeniny a chtěla jsem ho překvapit dortem. Jana otevřela dveře a řekla: „Ludmilo, my teď máme návštěvu.“ Bylo mi trapně, ale nechala mě vejít. Tomáš byl rád, ale cítila jsem napětí.

Od té doby mi Jana volala čím dál méně. Tomáš taky. Když jsem jim nabídla hlídání jejich malé dcery Elišky, řekli mi, že už mají domluvenou chůvu. Chůvu! Přitom já bych pro Elišku udělala první poslední.

Dneska ráno jsem vstala brzy a rozhodla se uvařit Tomášovi jeho oblíbenou polévku. Chtěla jsem mu ji donést do práce, ale pak jsem si řekla, že bude lepší zajít k nim domů – třeba bude doma i Eliška a budu ji moct vidět.

Když mi Jana otevřela dveře, tvářila se otráveně: „Ludmilo, my teď opravdu nemáme čas.“ Snažila jsem se usmát: „Jen vám nesu polévku…“ Ale ona zavolala Tomáše a ten… ten mi zabouchl dveře před nosem.

Celé odpoledne sedím doma a brečím. Dívám se na staré fotky – Tomáš jako malý kluk v plavkách u rybníka v Třeboni, Tomáš s rozbitým kolenem na hřišti za domem… Všechno to bylo tak dávno. Kde je ten kluk? Kde je ta láska?

Večer mi volá moje sestra Alena: „Ludko, musíš jim dát prostor. Dnešní mladí jsou jiní.“ Ale jak mám dát prostor někomu, kdo byl celý můj svět? Jak mám přestat být matkou?

Přemýšlím nad tím pořád dokola. Možná má Jana pravdu – možná se moc pletu do jejich života. Možná bych měla být víc jako moje maminka – ta nikdy nevolala bez ohlášení, nikdy nechodila na návštěvy bez pozvání. Ale já… já to neumím.

Druhý den ráno mi přijde SMS od Tomáše: „Mami, promiň za včera. Ale potřebujeme víc klidu.“ Sedím nad tou zprávou dlouho a nevím, co odepsat.

Možná je čas naučit se být sama. Najít si koníčky – chodit do knihovny, na procházky s Alenou nebo do divadla s bývalými kolegyněmi z úřadu práce. Možná je čas pochopit, že mateřská láska někdy dusí místo toho, aby hřála.

Ale jak to udělat? Jak přestat milovat tak moc?

Možná mi poradíte vy ostatní: Má matka právo bojovat o místo ve světě svého dospělého dítěte? Nebo bych měla ustoupit a čekat, až mě zase pozve zpátky?