Po rozvodu bez domova: Můj boj o nový začátek a strach z další zrady

„Jano, už zase jsi zapomněla zaplatit nájem? Co s tebou bude?“ ozvalo se za mnou, když jsem ve spěchu hledala klíče od bytu v paneláku na Proseku. Mamka stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a já cítila, jak se mi hrudník svírá. Bylo to už potřetí tento měsíc, co mi připomínala, že po rozvodu nejsem schopná postarat se ani sama o sebe, natož o dceru.

„Mami, já vím. Jen… mám toho teď moc v práci a…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Práce, práce! Ale život ti utíká mezi prsty. A co ta tvoje Anička? Myslíš na ni vůbec?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat pálivý pocit v krku. Po rozvodu s Petrem jsem přišla o všechno – dům v Hostivaři, který jsme společně spláceli deset let, i většinu přátel, kteří si vybrali jeho stranu. Zůstala mi jen Anička a mamčina garsonka. Každý den jsem si opakovala, že to zvládnu. Ale někdy jsem tomu sama nevěřila.

V práci v účetní firmě na Pankráci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali, že jsem dřív bývala veselá, teď prý jen přežívám. Vždycky jsem byla ta, která pomáhala ostatním – teď jsem potřebovala pomoc já. Ale komu bych se svěřila? Kamarádky měly své rodiny a já nechtěla být na obtíž.

Jednoho dne mi napsal Tomáš. Byl to spolužák ze střední, kterého jsem neviděla patnáct let. „Ahoj Jani, viděl jsem tě na Facebooku… Nechceš zajít na kafe?“ Nejdřív jsem chtěla odmítnout – copak mám sílu na nové známosti? Ale něco ve mně toužilo po změně.

Sešli jsme se v malé kavárně u náměstí Jiřího z Poděbrad. Tomáš byl jiný než Petr – klidný, naslouchal mi a nehodnotil. Povídali jsme si celé dvě hodiny a já poprvé po dlouhé době cítila, že se směju doopravdy.

Když jsem přišla domů, mamka mě hned zpovídala: „Kde jsi byla tak dlouho? Anička už spí!“ Cítila jsem výčitky, ale zároveň i jiskřičku naděje. „Byla jsem s kamarádem…“ řekla jsem tiše.

Další týdny jsme se s Tomášem vídali častěji. Vozil mě autem do práce, občas přinesl Aničce plyšáka nebo čokoládu. Začala jsem snít o tom, že bychom mohli být rodina. Ale pokaždé, když mi Tomáš řekl něco hezkého, ozval se ve mně hlas: „Co když tě zase opustí? Co když přijdeš o všechno znovu?“

Jednou večer jsme seděli u Tomáše doma a on mi položil ruku na rameno: „Jani, chtěl bych tě víc poznat. Nechceš zkusit bydlet spolu?“ Ztuhla jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na hádky s Petrem, na soudy o dceru, na to, jak mě nechal stát před domem s kufrem v ruce.

„Já… nevím,“ vydechla jsem. „Mám strach.“

Tomáš mě pohladil po vlasech: „Já ti nechci ublížit. Ale chápu tě.“

Doma jsem o tom řekla mamce. Ta jen protočila oči: „Jestli si myslíš, že tě někdo zachrání, tak jsi na omylu! Musíš se postavit na vlastní nohy.“

Začala jsem hledat malý byt k pronájmu. Prohlížela jsem inzeráty na Sreality.cz a počítala každou korunu. Všude chtěli kauci dva nájmy dopředu – kde to mám vzít? V práci mi nabídli přesčasy, ale to znamenalo méně času s Aničkou.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná: „Mami, děti říkaly, že nemáme opravdový domov.“ Srdce mi puklo. Objala jsem ji a slíbila jí, že to spolu zvládneme.

Nakonec se mi podařilo najít malý byt 1+1 na Černém Mostě. Nebyl nic moc – staré lino, okna netěsnila – ale byl náš. První noc jsme s Aničkou spaly na matraci na zemi a smály se tomu jako dvě holky na táboře.

Tomáš nám pomáhal stěhovat krabice. Přinesl nám hrnek s nápisem „Nový začátek“. Když odešel, seděla jsem u okna a dívala se na paneláky kolem. Byla jsem vděčná za nový domov – ale strach z budoucnosti mě pořád svíral.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Jani, chybíš mi. Nechceš přijít na večeři?“ Chtěla jsem jít – ale bála jsem se pustit ho blíž k sobě i k Aničce.

„Mami,“ řekla Anička tiše, „Tomáš je hodnej. Může být s námi?“

Podívala jsem se jí do očí a uvědomila si, že nechci žít ve strachu celý život. Ale co když udělám stejnou chybu jako s Petrem?

Dnes večer sedím u kuchyňského stolu v našem novém bytě a píšu tyhle řádky. V hlavě mi zní otázky: Můžu ještě věřit? Je lepší riskovat nové zklamání nebo zůstat sama? Co byste udělali vy na mém místě?