Jak jsem v modlitbě hledala sílu přežít manželství, které mě ničilo: Můj příběh o víře, oběti a novém začátku

„Proč jsi zase přišla tak pozdě?“ ozvalo se z obýváku, sotva jsem zavřela dveře bytu. Hlas mého muže, Pavla, byl unavený, podrážděný. Položila jsem tašku na zem a snažila se zhluboka nadechnout. „Měla jsem směnu navíc, víš přece, že potřebujeme peníze,“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, co bude následovat – výčitky, mlčení, někdy i křik.

Nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu. Když jsme se s Pavlem brali, byla jsem plná naděje. On byl vtipný, pozorný, uměl mě rozesmát. Jenže pak přišla jeho ztráta práce a s ní i jeho hrdost. Začal pít. Nejprve jen o víkendech, pak i ve všední dny. Já pracovala ve školce a po večerech uklízela kanceláře. Doma na mě čekaly dvě děti a muž, který už nebyl tím, koho jsem si vzala.

„Mami, proč jsi smutná?“ ptala se mě jednou večer dcera Anička, když jsem jí četla pohádku. „Nejsem smutná, jen unavená,“ zalhala jsem. Ale pravda byla jiná – byla jsem zlomená. Každou noc jsem ležela v posteli a šeptala modlitby do tmy. Prosila jsem Boha o sílu vydržet další den, o zázrak, který by vrátil Pavla zpátky ke mně.

Jednou v noci, když už děti spaly a Pavel byl někde v hospodě, jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na své ruce – popraskané od saponátu, unavené od práce. V hlavě mi zněla slova mé maminky: „Vydržet se musí pro děti.“ Ale jak dlouho ještě? Kolik toho musí žena snést?

Ráno bylo všechno stejné – rychlá snídaně, děti do školy, já do školky a pak uklízet kanceláře v centru Prahy. Když jsem se jednou vracela domů tramvají, zahlédla jsem ve skle svůj odraz. Vypadala jsem jako cizí člověk – kruhy pod očima, pohublá tvář. Kde je ta Jana, která se smála na svatbě? Kde je ta žena plná snů?

Jednoho dne přišel Pavel domů opilý už odpoledne. Děti byly u babičky. „K čemu jsi mi vlastně dobrá?“ zasyčel na mě. „Jen makáš jak kůň a stejně nic nemáme.“ Slzy mi vyhrkly do očí. „Dělám to pro nás! Pro děti!“ vykřikla jsem zoufale. On se jen ušklíbl a práskl dveřmi.

Ten večer jsem padla na kolena vedle postele a modlila se nahlas: „Bože, dej mi znamení. Dej mi sílu rozhodnout se správně.“ V tu chvíli jsem ucítila zvláštní klid. Jako by mi někdo položil ruku na rameno a řekl: „Už stačí.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co mě trápí, co mě těší. Pomalu jsem si uvědomovala, že nemůžu zachránit někoho, kdo sám nechce být zachráněn. Že moje děti potřebují mámu, která bude žít – ne jen přežívat.

Jednou ráno mi Anička podala obrázek: „To jsi ty a my s bráškou na louce.“ Byly jsme tam tři – já a děti. Pavel tam nebyl. „A kde je tatínek?“ zeptala jsem se tiše. „On je pořád pryč,“ odpověděla dcera prostě.

To byl ten moment. Ten den jsem Pavlovi řekla: „Už nemůžu dál. Potřebuju klid pro sebe i pro děti.“ Nevěřil mi. Smál se mi do očí: „Stejně to bezemě nezvládneš.“ Ale já věděla, že tentokrát to myslím vážně.

Začalo těžké období – rozvodové papíry, soudy o děti, finanční nejistota. Ale poprvé po letech jsem cítila naději. Pomohly mi kamarádky ze školky i sousedka paní Novotná, která mi hlídala děti, když jsem musela na úřady.

Jednou večer jsme seděli s dětmi u stolu a jedli palačinky k večeři – poprvé po dlouhé době jsme se smáli všichni tři nahlas. Uvědomila jsem si, že i když je cesta těžká a plná bolesti, někdy je třeba říct dost a začít znovu.

Dnes už vím, že víra není jen o modlitbách za zázrak – ale i o odvaze udělat krok do neznáma. O tom nebýt obětí vlastního strachu.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě právě teď šeptá své prosby do tmy? Kolik z nás má sílu říct: „Dost!“? Co byste udělali vy na mém místě?