Tajemství z máminy zásuvky: Co jsem objevila po její smrti a jak to změnilo můj život

„Nesahej na tu zásuvku, Aničko. Některé věci je lepší nevědět.“ Tuhle větu mi máma opakovala snad od chvíle, kdy jsem se naučila chodit. Vždycky, když jsem se přiblížila k jejímu starému sekretáři v obýváku, její hlas ztvrdl a oči se zúžily. Jako dítě jsem si myslela, že tam schovává dárky nebo staré fotky. Později jsem si začala domýšlet horší věci. Ale nikdy jsem neposlechla svůj vnitřní hlas a zásuvku neotevřela. Až do dne, kdy máma zemřela.

Bylo to v listopadu, sychravé ráno, kdy mi zavolala teta Jana: „Ani, maminka už není…“ Slova mi zněla v hlavě jako ozvěna v prázdném kostele. Všechno se změnilo v mlhu. Pohřeb byl krátký, chladný, všichni jsme stáli u hrobu na Malvazinkách a já měla pocit, že se dívám na cizí film. Táta mlčel, bratr Petr se díval do země a já jen čekala, kdy se probudím.

Po týdnu jsme s tátou začali vyklízet byt. Všude voněla mámina kolínská a já měla pocit, že každou chvíli vejde do dveří a začne nadávat, že děláme nepořádek. Když jsme přišli k sekretáři, táta jen mávl rukou: „To je tvoje, Aničko. Já na to nemám sílu.“

Sedla jsem si před něj a chvíli jen hladila dřevo. Pak jsem sáhla po klíčku, který máma vždycky nosila na řetízku u krku. Ruce se mi třásly. Odemkla jsem zásuvku a vytáhla tlustou obálku převázanou modrou stužkou. Uvnitř byly dopisy – desítky dopisů psaných stejným rukopisem. První byl datován rok 1987.

Začala jsem číst. „Milá Hanko, nemůžu na tebe přestat myslet…“ Srdce mi bušilo až v krku. Dopisy byly plné lásky, touhy a bolesti. Ale nebyly od mého otce. Byly od muže jménem Karel Novotný. To jméno mi nic neříkalo.

Další dopisy byly ještě horší. „Nemůžu uvěřit, že jsi těhotná…“ „Prosím tě, neříkej to Petrovi…“ Ztuhla jsem. Petr? Můj bratr? S každým dalším listem mi bylo jasnější, že Petr není syn mého otce, ale toho Karla.

Zavřela jsem zásuvku a rozbrečela se. Všechno, co jsem si myslela o své rodině, bylo najednou lež. Máma celý život žila s tímhle tajemstvím a já teď měla rozhodnout, co s ním udělám.

Dva dny jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám Petrovi říct pravdu. Nakonec jsem to nevydržela a zavolala mu: „Péťo, musíme si promluvit.“ Sešli jsme se v kavárně na Andělu. Seděl naproti mně a já viděla, jak je unavený a zlomený.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

Podala jsem mu dopisy. Četl je dlouho mlčky. Pak se na mě podíval s očima plnýma slz: „Takže celý život žiju ve lži?“

„Já taky,“ zašeptala jsem.

Petr odešel bez rozloučení. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili.

Táta si změny všiml hned. „Co se mezi vámi stalo?“ ptal se naléhavě.

„Nic,“ zalhala jsem.

Ale táta nebyl hloupý. Jednou večer přišel za mnou do pokoje s lahví slivovice a sedl si ke mně na postel.

„Aničko, já vím, že něco víš. Tvoje máma… byla složitá žena. Ale milovala nás.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě ho viděla opravdu zlomeného.

„Víš… já tušil, že něco není v pořádku,“ řekl tiše. „Ale nikdy jsem se neptal. Možná proto jsme spolu vydrželi tak dlouho.“

Mlčeli jsme spolu dlouho do noci.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Petr se odstěhoval do Brna a přestal odpovídat na zprávy. Táta chodil jako tělo bez duše a já měla pocit, že jsem rozbila poslední zbytky naší rodiny.

Někdy si říkám, jestli bych radši neměla tu zásuvku nikdy otevřít. Možná by bylo lepší žít v nevědomosti a nechat minulost spát.

Ale pak si vzpomenu na mámu – jak sedávala večer u okna a dívala se ven do tmy. Možná i ona chtěla někdy někomu všechno říct…

Co byste udělali vy? Otevřeli byste tu zásuvku? Nebo byste nechali tajemství minulosti navždy zamčené?