Závěť, která roztrhla naši rodinu

„To není možné… To přece nemůže být pravda!“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem v mámině starém sekretáři našla obálku s nápisem „Závěť“. Ruce se mi třásly, když jsem ji otevírala. Vždycky jsem byla ta zodpovědná dcera – Jana, která se starala o mámu, když byla nemocná, která jí nakupovala a jezdila s ní na kontroly do nemocnice v Motole. Petr, můj mladší bratr, byl vždycky ten svobodný duch – cestoval po světě, střídal práce i přítelkyně a domů přijížděl jen na Vánoce.

Ale teď, když jsem četla máminu závěť, svět se mi zhroutil. „Veškerý svůj majetek odkazuji svému synovi Petru Novotnému,“ stálo tam černé na bílém. Ani slovo o mně. Ani zmínka. Jen Petr. Srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy.

„To snad nemyslí vážně!“ vykřikla jsem do prázdného bytu. Všude kolem mě byly její věci – staré fotografie z dovolené v Krkonoších, její oblíbený hrnek s modrými puntíky, šátek, který nosila na procházky do Stromovky. Všechno to najednou ztratilo smysl.

Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „No tak, Jani, vždyť víš, že máma mě měla vždycky trochu radši.“

„To není pravda! Já jsem tu byla pořád! Ty jsi byl věčně pryč!“ vyjela jsem na něj.

„Ale ona mi to říkala… Že prý ty jsi silná a zvládneš se o sebe postarat. Že já potřebuju víc pomoct do života,“ odpověděl tiše.

Ta slova mě bodla do srdce. Silná? Já? Copak někdo viděl ty noci, kdy jsem brečela do polštáře, protože jsem nevěděla, jak zaplatím nájem? Kdy jsem si připadala sama mezi lidmi? Máma mi nikdy neřekla, že by mě milovala míň. Ale teď… teď to stálo černé na bílém.

Začaly hádky. S Petrem jsme se přestali bavit. Táta zemřel před lety a máma byla jediný člověk, kterého jsem měla. Teď jsem měla pocit, že nemám nikoho.

Jednoho dne mi zavolala teta Alena: „Janičko, musíme si promluvit. O tvé mamince… a o tom, co se stalo před lety.“

Sešly jsme se v kavárně na Letné. Teta si nervózně míchala kávu a dlouho mlčela.

„Víš… Tvoje máma měla těžké dětství. Děda pil a babička byla nemocná. Když se narodila tvoje sestra…“

„Jaká sestra?“ přerušila jsem ji šokovaně.

Teta sklopila oči: „Tvoje máma měla první dítě ještě před tím, než poznala tvého tátu. Holčičku. Ale musela ji dát k adopci. Nikdy se s tím nesmířila.“

Seděla jsem tam jako opařená. Máma mi nikdy nic takového neřekla.

„A co to má společného se mnou a Petrem?“ zeptala jsem se.

„Možná proto byla k Petrovi jiná. Chtěla si vynahradit tu ztrátu…“

V hlavě mi vířily myšlenky. Najednou mi začalo všechno dávat smysl – proč máma Petra tolik chránila, proč mu odpouštěla všechno možné, proč ho nikdy nekritizovala tak jako mě.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedivé nebe nad Prahou. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle s mámou – jak jsme spolu pekly vánočku, jak mě držela za ruku první den ve škole, jak mi šeptala pohádky před spaním. Byla jsem pro ni opravdu jen ta silná dcera? Nebo mě taky milovala, jen to neuměla říct?

Když jsem příští týden šla vyklízet mámin byt, našla jsem v šuplíku starý dopis. Byl adresovaný mně:

„Milá Janičko,
Možná ti někdy připadalo, že tě mám ráda méně než Petra. Ale věř mi – ty jsi byla moje opora. Bez tebe bych to nikdy nezvládla. Vím, že jsi silná a že si poradíš v životě líp než kdokoliv jiný. Petrovi chci dát šanci postavit se na vlastní nohy – proto ta závěť. Ale ty jsi moje srdce.“

Slzy mi tekly po tvářích a dopis se mi třásl v rukou.

Zavolala jsem Petrovi: „Pojďme to spolu vyřešit. Máma nás oba milovala – jen každý jinak.“

Petr přijel druhý den. Seděli jsme spolu v kuchyni a poprvé po dlouhé době jsme si povídali jako sourozenci. O mámě, o dětství, o tom, co nás čeká dál.

Možná jsme rodinu neztratili úplně. Možná jsme ji právě teď začali znovu stavět.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč nám to máma nikdy neřekla? Proč je v rodinách tolik tajemství? Myslíte si, že je lepší pravdu říct hned – nebo ji raději nechat spát?