Dědictví dluhů: Příběh, který jsem si nevybrala

„Lucie! Okamžitě pojď sem!“ křičela maminka z kuchyně, zatímco já jsem seděla na posteli a snažila se ignorovat další upomínku, která mi právě přišla do e-mailu. Byla to už třetí tento týden. Tentokrát šlo o nezaplacenou elektřinu. Věděla jsem, že to není moje vina, ale stejně jsem cítila tíhu viny, která mě dusila jako těžká deka.

„Co je zase?“ zavolala jsem zpátky, ale v hlase mi zněla únava. Maminka stála u stolu, v ruce držela složenku a v očích měla ten známý výraz – směs zoufalství a očekávání.

„Musíš to zaplatit, Lucko. Já teď opravdu nemám z čeho,“ řekla tiše, skoro prosebně. Věděla jsem, že to není poprvé. A věděla jsem, že to nebude naposledy.

Moje maminka Alena byla vždycky taková. Když jsem byla malá, nosila domů nové boty, značkové kabelky a pořád nás zvala na večeře do restaurací. Nikdy jsem nechápala, kde na to bere peníze, protože její práce v knihovně rozhodně nebyla nijak závratně placená. Táta odešel, když mi bylo deset, prý už toho měl dost. Tenkrát jsem nechápala čeho – dneska už vím.

Když mi bylo osmnáct, začaly chodit první upomínky. Nejprve na mámino jméno, pak i na moje. „To je jen omyl,“ tvrdila mi pokaždé. Ale omyly se kupily a já jsem začala chápat, že tohle není jen špatný vtip.

Jednou večer jsem slyšela mámu telefonovat s nějakým mužem. „Neboj se, Lucka to zaplatí. Ona je hodná holka,“ šeptala do telefonu. Tenkrát mi poprvé došlo, že pro ni nejsem dcera, ale spíš poslední záchrana.

Začala jsem pracovat už při škole. Brigády v supermarketu, doučování dětí sousedů, cokoliv. Všechno šlo na splácení dluhů. Kamarádky chodily na koncerty a výlety do zahraničí – já počítala každou korunu a modlila se, aby nám nezavřeli plyn.

Jednou jsem se pokusila s mámou o tom mluvit. „Mami, proč pořád utrácíš za věci, které nepotřebujeme?“ zeptala jsem se opatrně.

„Protože chci žít jako ostatní! Chci ti dopřát to nejlepší! Nechci být chudák!“ rozkřikla se na mě a já viděla v jejích očích slzy i vztek zároveň.

Ale nebylo to o mně. Nikdy to nebylo o mně.

Když mi bylo dvacet pět, přišel exekutor. Stála jsem ve dveřích našeho bytu v paneláku na Jižním Městě a dívala se na cizího chlapa v obleku, jak mi vysvětluje, že pokud nezaplatíme do týdne sto tisíc korun, přijde zabavit náš nábytek.

„To není fér,“ zašeptala jsem tehdy sama pro sebe. „Tohle není můj život.“

Ale byl. Protože máma nikdy nepřestala utrácet a já nikdy nedokázala říct dost.

Začala jsem chodit k psycholožce. Jmenovala se paní Novotná a měla laskavé oči. „Lucie, kde končí vaše povinnost vůči matce?“ ptala se mě jednou.

Nevěděla jsem odpověď. Vždycky mě učili, že rodina je všechno. Ale co když rodina znamená jen bolest?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Promiň,“ šeptala. „Chtěla jsem jen… aby ses měla líp než já.“

„Ale mami,“ řekla jsem tiše, „já bych radši měla klid než nové boty.“

Ten večer jsme spolu dlouho mlčely. Poprvé jsem cítila, že už nemůžu dál.

Začala jsem hledat vlastní byt. Bylo to těžké – peníze byly pryč a dluhy pořád visely nade mnou jako černý mrak. Ale poprvé v životě jsem cítila naději.

Když jsem se stěhovala, máma plakala. „Neopouštěj mě,“ prosila mě.

„Mami, já tě neopouštím,“ řekla jsem jí naposledy u dveří. „Jen už nemůžu žít tvůj život.“

Dnes je mi třicet a pořád splácím některé její dluhy. Ale mám svůj malý byt na Žižkově a poprvé v životě dýchám volněji.

Někdy si říkám: Je správné odejít od vlastní matky? Kde končí naše povinnost a začíná právo na vlastní štěstí? Co byste udělali vy?