Když rodina zavře dveře: Už nebudu jejich záchranným kruhem

„Proč jsi zase nepřišla na nedělní oběd? Všichni se ptali, kde jsi,“ vyštěkla na mě tchyně hned, jak jsem otevřela dveře. Její hlas byl ostrý jako břitva a já cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Stála jsem na prahu našeho bytu v Nuslích, v ruce tašku s nákupem a v hlavě mi vířily všechny ty roky, kdy jsem se snažila být součástí jejich rodiny.

„Měla jsem práci, paní Novotná,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že tím rozhovor skončí. Ale ona pokračovala: „Práci? Vždyť je neděle! To si nemůžeš udělat čas na rodinu? Vždyť jsi naše snacha!“

V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet. Chtěla jsem jí říct, že už mě nebaví být ta, která se vždy přizpůsobuje, která peče vánočku podle jejich receptu, i když ji sama nemám ráda, která poslouchá nekonečné historky o tom, jak byl její syn nejlepší žák na základce v Podolí. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a zavřela za sebou dveře.

Můj muž Petr seděl v obýváku a sledoval fotbal. „Co chtěla máma?“ zeptal se bez zájmu. „Zase řeší, že jsem nebyla na obědě,“ odpověděla jsem a doufala, že se mě aspoň on zastane. Jenže Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Neřeš to.“

Neřeš to. Tuhle větu jsem slyšela posledních deset let tolikrát, že bych ji mohla vytesat do kamene. Neřeš to, když mě jeho sestra obvinila, že jí závidím nový byt v Modřanech. Neřeš to, když mi tchán řekl, že bych měla víc vařit česká jídla a ne ty moje „moderní blafy“. Neřeš to, když mě všichni přehlíželi na rodinných oslavách a já seděla v koutě s talířem bramborového salátu.

Ale když přišla krize – když Petr přišel o práci a jeho rodina potřebovala pomoct s penězi – byla jsem to já, kdo jim půjčil ze svých úspor. Když jeho sestra onemocněla a potřebovala hlídání dětí, byla jsem to já, kdo si bral volno z práce a běhal po hřišti s malými kluky. Když tchyně slavila šedesátiny a všichni byli rozhádaní, byla jsem to já, kdo je usmířil a připravil oslavu.

A teď? Teď jsem já ta špatná, protože jsem jednou nepřišla na oběd.

Ten večer jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se do prázdna. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila být dokonalou snachou. Najednou mi došlo, že už nemůžu dál. Že už nechci být jen jejich záchranným kruhem.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. Moje kolegyně Jana si všimla, že nejsem ve své kůži. „Co se děje?“ zeptala se starostlivě. A já poprvé po letech začala mluvit nahlas o tom, co mě trápí.

„Víš, mám pocit, že pro Petrovu rodinu nikdy nebudu dost dobrá. Že mě berou jen jako služku nebo bankomat. A Petr… ten mě nikdy nepodpoří.“

Jana mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Oni tě nikdy neocení, když jim budeš pořád ustupovat.“

Její slova mi zněla v hlavě celý den. Když jsem večer přišla domů a Petr mi oznámil, že jeho máma čeká, že přijdu v sobotu pomoct s úklidem před Velikonocemi, něco ve mně prasklo.

„Ne,“ řekla jsem pevně. „V sobotu mám svoje plány.“

Petr na mě nechápavě koukal: „Ale máma s tím počítá!“

„To je její problém,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala sama od sebe.

Následující dny byly napjaté. Tchyně mi volala několikrát denně a vyčítala mi všechno možné – od toho, že neumím pořádně uklidit okna až po to, že kazím rodinnou atmosféru. Petr byl naštvaný a doma bylo ticho jako v hrobě.

Ale já poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu. Začala jsem chodit na procházky sama po Vyšehradě, koupila si knížku od Aleny Mornštajnové a večer si ji četla ve vaně. Zavolala jsem své sestře do Brna a domluvily jsme se na víkendovém výletu do Beskyd.

Petr se mě jednou zeptal: „Ty už nás nemáš ráda?“

Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Mám ráda tebe. Ale už nemůžu pořád zachraňovat tvoji rodinu, když mě oni nikdy nezachrání.“

Nevím, co bude dál. Možná se naše manželství změní – možná skončí. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju svůj život podle sebe.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct dost? Proč máme pocit, že musíme pořád všechno vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?