Mateřský instinkt: Když srdce nemůže mlčet

„To není možné! To prostě není možné!“ křičela jsem v nemocniční chodbě, zatímco mi slzy stékaly po tvářích. Sestřička Jana mě jemně, ale neústupně vedla zpátky do čekárny. „Paní Novotná, vím, že je to těžké, ale musíte to přijmout. Podle ultrazvuku vaše miminko už nežije.“ Její hlas byl tichý, skoro až lítostivý, ale v tu chvíli jsem v něm slyšela jen chladnou neústupnost systému.

Seděla jsem tam, ruce sevřené v pěst, a hlavou mi běžely vzpomínky na poslední týdny. Cítila jsem pohyby, cítila jsem život. Jak by to mohlo být najednou pryč? Manžel Petr stál vedle mě, bledý a zaražený. „Aleno, musíme jim věřit. Jsou to doktoři,“ šeptal a pohladil mě po zádech. Ale já věděla, že něco nesedí. Něco hluboko ve mně křičelo, že se mýlí.

Doma se situace jen zhoršila. Moje máma, paní Věra, mi volala každý večer: „Alenko, musíš to nechat být. Je to osud. Příroda ví, co dělá.“ Ale já jsem nemohla spát. Každou noc jsem cítila slabé kopnutí v břiše – nebo jsem si to aspoň myslela? Byla jsem blázen? Nebo jen zoufalá matka?

Jednoho rána jsem se probudila s rozhodnutím. Oblékla jsem se a bez slova vyrazila zpět do nemocnice na Karlově náměstí. Petr mě prosil, abych to nedělala. „Aleno, nechci tě vidět znovu zklamanou,“ říkal. Ale já ho neposlouchala. V čekárně jsem potkala doktorku Hanu Štěpánkovou, která mě před týdnem vyšetřovala.

„Paní Novotná, proč jste tady?“ zeptala se překvapeně.

„Chci další ultrazvuk. Něco není v pořádku. Cítím pohyby.“

Zavrtěla hlavou: „To je běžné, tělo si někdy hraje s myslí…“

„Prosím!“ přerušila jsem ji zoufale.

Nakonec souhlasila. Ležela jsem na lehátku a dívala se na strop, zatímco mi přejížděla sondou po břiše. Najednou se zarazila. Ztuhla a dlouho mlčela.

„Co je?“ vyhrkla jsem.

„Počkejte…“ šeptla a znovu přejela sondou.

A pak – slabé, ale jasné bušení srdce. „Vaše dítě žije,“ řekla tiše.

V tu chvíli se mi podlomily nohy i hlas. Slzy štěstí i vzteku mě zalily jako vlna. „Jak jste se mohli splést?!“ křičela jsem na ni i na celý svět.

Začal kolotoč vyšetření a omluv. Lékaři se vymlouvali na špatný přístroj, na neobvyklou polohu plodu, na cokoliv jiného než vlastní chybu. Petr byl v šoku a máma mi místo podpory vyčetla: „Vidíš? Kdybys mě poslechla…“

Ale já už nevěřila nikomu kromě sebe a svého dítěte.

Následující týdny byly peklem. Musela jsem chodit na kontroly do jiné nemocnice v Motole, protože v té první už mi nevěřili – nebo já jim? Každý den jsem žila ve strachu, že o dítě přijdu doopravdy. Petr se uzavřel do sebe a začal trávit večery v hospodě s kamarády. Doma jsme spolu skoro nemluvili.

Jednoho večera jsme se pohádali tak, že to slyšeli i sousedi přes zeď.

„Proč jsi tak posedlá? Proč nemůžeš být jako ostatní?“ křičel Petr.

„Protože nejsem jako ostatní! Protože cítím své dítě! A protože kdybych tě poslechla, byla bych teď bez něj!“

Mlčel dlouho a pak odešel z bytu.

Zůstala jsem sama – jen já a mé dítě. Máma mi přestala volat úplně. Připadala jsem si jako blázen, jako hysterka, kterou nikdo nechápe.

Porod byl těžký a předčasný – malý Tomášek přišel na svět o měsíc dřív a musel hned na JIPku. Seděla jsem u inkubátoru a držela ho za miniaturní ručičku.

Jednoho dne přišla doktorka Štěpánková s omluvou: „Paní Novotná, udělali jsme chybu. Váš instinkt vás zachránil.“

Podívala jsem se na ni a řekla: „Ne můj instinkt – mateřská láska.“

Dnes je Tomášek zdravý kluk a já už nikdy nebudu stejná. Naučila jsem se věřit sama sobě i přes všechny pochybnosti okolí.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Kolik žen by poslechlo doktory a vzdalo to? Kolik dětí by nemuselo přijít o šanci na život? Co byste udělali vy na mém místě?