Když tchyně přijde, svoboda odejde: Vzpoura české manželky

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když mi u večeře mezi bramborovým salátem a řízkem oznámil, že jeho maminka u nás letos stráví celé léto. „Vždyť jsme se domluvili, že pojedeme na Šumavu! Jen my dva a děti.“

Petr se na mě podíval tím svým unaveným pohledem, který jsem poslední dobou vídala čím dál častěji. „Maminka je sama, potřebuje nás. A ty přece víš, jak je na tom s těma zádama…“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět zhroutil. Věděla jsem, co to znamená: konec klidu, konec soukromí, konec mého domova tak, jak jsem ho znala. Tchyně, paní Věra, byla vždycky jako vítr – vtrhla do místnosti a všechno bylo najednou jinak. Všechno muselo být podle ní. Jakmile překročila práh našeho bytu v paneláku na Proseku, začala reorganizovat kuchyň, přerovnávat skříňky a komentovat moje vaření.

První týden jsem se snažila být trpělivá. „Tohle maso je moc suché, Hanko,“ poznamenala hned první večer. „Já bych to dělala jinak.“ Usmála jsem se a polkla poznámku o tom, že kdyby chtěla, může si vařit sama. Petr se tvářil provinile a děti radši rychle dojedly.

Druhý týden už jsem měla pocit, že žiju v cizím bytě. Věra vstávala v šest ráno a začala luxovat. „Musíme mít pořádek,“ říkala hlasitě, zatímco já se snažila ještě aspoň chvíli spát po noční směně v nemocnici. Když jsem přišla domů unavená, čekalo mě další kolo komentářů: „Ty děti jsou pořád na tabletu? Za nás jsme chodili ven!“ nebo „Petře, proč jsi ještě neopravila tu poličku?“

Jednoho večera jsem seděla v koupelně na zemi a tiše brečela. Měla jsem pocit, že už nemůžu dál. Můj vlastní domov mi byl cizí. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – nechtěl zklamat matku ani mě. Ale já jsem byla ta, kdo ustupoval. Každý den.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou:

„Ta Hanka je nějaká podrážděná poslední dobou,“ říkala Věra.
„Má toho hodně v práci,“ odpověděl Petr tiše.
„No jo, ale domácnost by měla být na prvním místě. Ty děti potřebují pevnou ruku.“

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, ztratím samu sebe. Druhý den ráno jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju mít pocit, že tady doma taky něco znamenám.“

Petr se na mě díval dlouho mlčky. „Co chceš dělat?“

„Chci, abychom si stanovili pravidla. A pokud to nepůjde… možná budu muset odejít.“

Věra samozřejmě všechno slyšela. „Tak ty mě chceš vyhodit? Po všem, co jsem pro vás udělala?“ rozplakala se teatrálně.

Dny plynuly a atmosféra doma byla čím dál dusnější. Děti byly nervózní, Petr podrážděný a já… já jsem začala balit kufr. Jedno odpoledne jsem si sbalila pár věcí a odešla k sestře na Žižkov.

Petr mi volal ještě ten večer: „Hanko, vrať se domů. Prosím.“

„Dokud si neuvědomíš, že mám právo na svůj domov a respekt, nemůžu,“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Týden jsem byla pryč. Přemýšlela jsem o všem – o svých snech, o tom, jak jsem vždycky chtěla mít harmonickou rodinu. Ale taky o tom, že nemůžu žít život podle představ někoho jiného.

Nakonec Petr přišel za mnou. „Mluvil jsem s mámou. Odjede zpátky na chalupu. Chci tě zpátky doma.“

Vrátila jsem se – ale už nikdy jsem nebyla tou tichou Haničkou, která všechno snese. Stanovili jsme si jasná pravidla a Petr pochopil, že moje hranice jsou důležité.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku žije ve vlastním domově jako host? A kolik z nás najde odvahu říct: Dost! Co byste udělali vy na mém místě?