„Letos na Štědrý den nevařím!” – Pravdivý příběh jedné české rodiny

„Letos na Štědrý den nevařím!” Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála v kuchyni a dívala se na hromadu brambor, které jsem měla oloupat. Tchyně, paní Věra, stála za mnou s rukama v bok a dívala se na mě tím svým známým pohledem, který říkal: „No tak, Marie, vždyť to zvládneš, jako každý rok.”

„Maruško, už jsi začala s tím salátem? Kapr se musí obalit nejpozději do tří!”

Zhluboka jsem se nadechla. „Věro, letos nevařím. Už to dělat nebudu.”

Ticho. Takové to ticho, kdy by člověk slyšel spadnout i špendlík. Tchyně na mě zírala, jako bych jí právě oznámila, že ruším Vánoce. „Cože? To myslíš vážně?”

„Ano. Myslím to naprosto vážně. Každý rok všechno dělám já. Ty přijdeš, sedneš si ke stolu a pak kritizuješ, že brambory nejsou dost měkké nebo že kapr je moc mastný. Já už to nechci.”

V tu chvíli do kuchyně nakoukl můj muž Petr. „Co se děje?”

„Tvoje žena odmítá vařit na Štědrý den,” oznámila mu Věra dramaticky.

Petr se na mě podíval a já v jeho očích viděla překvapení i strach. Nikdy jsem si nedovolila odporovat jeho matce. Vždycky jsem byla ta hodná snacha, která všechno zvládne a nikdy si nestěžuje.

Ale letos už toho bylo moc. Celý prosinec jsem běhala po obchodech, sháněla dárky pro všechny – i pro tchyni, která mi nikdy nic nekoupila – a do toho jsem ještě musela pracovat z domova. Děti byly nemocné, pes rozkousal koberec a já měla pocit, že se zblázním.

„Mami, proč jsi smutná?” zeptala se mě dcera Anička, když jsem večer seděla v obýváku a koukala do prázdna.

„Nejsem smutná, jen unavená,” odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech.

Ale pravda byla jiná. Byla jsem zoufalá. Cítila jsem se jako služka ve vlastní rodině. Nikdo mi nikdy nepoděkoval za to, co dělám. Všichni brali jako samozřejmost, že Marie všechno zařídí.

Když jsem druhý den ráno přišla do kuchyně, tchyně tam už byla a loupala brambory. „Takže letos to bude všechno na mně?” zeptala se kysele.

„Ne,” řekla jsem klidně. „Letos si to rozdělíme. Každý udělá něco.”

Věra protočila oči. „To za mých mladých let nebylo. My jsme si s tím poradily samy.”

„A proto jste byla vždycky tak unavená a protivná?” vyklouzlo mi z pusy dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Tchyně se urazila a odešla do obýváku. Petr přišel za mnou a šeptl: „Tohle bude ještě horší než loňský rok.”

Ale já už necouvla. Dětem jsem zadala úkoly – Anička měla prostřít stůl, Honzík umýt nádobí. Petr dostal za úkol nakrájet zeleninu na salát.

V poledne přišla sestra Petra, Lenka, s manželem Tomášem a jejich dvěma dětmi. Lenka si hned všimla napjaté atmosféry.

„Co se děje?” zeptala se tiše.

„Letos vaříme všichni,” odpověděla jsem.

Lenka se usmála: „No konečně! Už jsem myslela, že tě nikdy nenapadne říct Věře ne.”

Tomáš mezitím začal smažit kapra a děti si hrály v obýváku. Tchyně seděla u televize a dívala se na pohádky s výrazem mučednice.

Když jsme konečně usedli ke stolu, bylo cítit napětí ve vzduchu. Nikdo moc nemluvil. Věra si nabrala salát a ochutnala ho.

„Není špatný,” řekla nakonec tiše.

Petr se na mě usmál a stiskl mi ruku pod stolem.

Po večeři jsme si rozdali dárky. Děti byly nadšené a smály se. Poprvé po letech jsem necítila vyčerpání ani vztek. Byla jsem klidná.

Večer za mnou přišla Lenka do kuchyně. „Jsem na tebe pyšná,” řekla tiše.

Seděla jsem u stolu s hrnkem čaje a přemýšlela o tom všem. Proč je v českých rodinách tak těžké říct ne? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? A proč nám trvá tak dlouho pochopit, že máme právo na odpočinek i radost?

Možná letos nebude všechno dokonalé podle představ tchyně. Ale pro mě to byly první opravdové Vánoce – Vánoce bez hořkosti a bez slz.

A co vy? Dokázali byste říct své rodině ne? Nebo byste radši dál mlčky trpěli jen proto, aby byl klid?