Noc, kdy se všechno změnilo: Příběh osamělého otce

„Tati, já za to nemůžu!“ křičel Tomáš, když jsem vtrhl do bytu, kde se ozýval dětský pláč a všude byl chaos. Bylo už skoro jedenáct večer a já se vracel z noční směny v nemocnici, kde jsem musel zaskočit za kolegyni. Věděl jsem, že je to risk, nechat Tomáše, kterému je teprve patnáct, hlídat jeho tři mladší sourozence – Lucku, Davida a malou Aničku. Ale co jsem měl dělat? Babička je po mrtvici, sousedka odmítla a bývalá manželka… Ta už dávno žije nový život v Brně a o děti se zajímá jen na oko.

V předsíni jsem zakopl o rozházené boty a v kuchyni našel Lucku s rozbitým hrníčkem v ruce. Krev jí stékala po prstech. „Tati, já jsem jen chtěla podat Aničce čaj,“ vzlykala. Tomáš stál opodál, bledý jako stěna. „Byl jsem jen na záchodě… Fakt jen chvilku!“

Zatnul jsem zuby a snažil se nevybuchnout. Vzal jsem Lucku do koupelny, omyl jí ránu a přiložil obvaz. Srdce mi bušilo až v krku. Co když se jí něco stane? Co když to nezvládnu? Když jsem ji ukládal do postele, přišel za mnou Tomáš. „Tati, promiň. Já už to nikdy nechci dělat.“

„To není tvoje vina,“ řekl jsem tiše, ale v hlavě mi běžely výčitky. Měl jsem zůstat doma. Měl jsem najít jiné řešení.

Druhý den ráno zazvonila sociálka. Někdo z domu prý slyšel křik a pláč, a tak zavolal na úřad. Paní z OSPODu byla mladá, usměvavá, ale její otázky byly ostré jako břitva: „Pane Novotný, myslíte si, že je vhodné nechávat patnáctiletého syna samotného s třemi malými dětmi přes noc?“

Cítil jsem se jako zločinec. Vysvětloval jsem svou situaci – směny v nemocnici, žádná pomoc od rodiny, zoufalství. Ale ona jen zapisovala do formuláře a kývala hlavou.

Začal kolotoč kontrol, pohovorů a papírování. Tomáš byl uzavřenější než dřív, Lucka měla noční můry a David začal koktat. Anička se mě držela jako klíště. Každý den jsem se bál otevřít dveře – co když mi děti vezmou?

Jednou večer jsme seděli u stolu a Tomáš najednou vybuchl: „Kdybych nebyl doma já, tak by se to nestalo! Kdybych měl mámu jako ostatní!“ Lucka začala brečet a David utekl do pokoje. Cítil jsem se bezmocný.

Začali jsme chodit k rodinnému terapeutovi. Tam jsem poprvé slyšel Tomáše říct: „Já mám strach, že nás rozdělí.“ Drželi jsme se za ruce a poprvé po dlouhé době jsme plakali všichni společně.

Soudní jednání bylo nejhorší v mém životě. Soudkyně byla přísná: „Pane Novotný, rozumíte závažnosti situace? Vaše děti jsou v ohrožení.“ Můj advokát argumentoval tím, že dělám maximum možného. Já sám jsem měl pocit, že selhávám na celé čáře.

Po měsících nejistoty přišel rozsudek: děti mi zůstaly, ale pod podmínkou pravidelných kontrol a povinné spolupráce s psychologem. Byla to úleva i ponížení zároveň.

Dnes už je to rok od té noci. Tomáš je uzavřenější, ale pomalu se vrací k sobě. Lucka už nemá noční můry a David zase mluví plynuleji. Anička mi každý večer šeptá: „Neboj se, tati.“

Každý den si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi tím být dobrým rodičem a tím být zoufalým člověkem? Je možné být dost dobrý pro své děti v dnešním světě plném tlaků a očekávání?

Co byste udělali vy na mém místě? Je vůbec možné být sám na všechno a neudělat chybu?