Ve stínu tchyně: Příběh o ztracené důvěře a hledání sebe sama
„Tohle jsi zase spálila, Dito. Jak chceš, aby měl malý zdravé jídlo, když ani neumíš uvařit obyčejnou polévku?“ hlas paní Jarmily, mé tchyně, se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála nade mnou s rukama v bok, oči přimhouřené, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Malý Matěj v postýlce začal plakat, ale já neměla sílu se ani pohnout.
„Mami, nech ji být,“ ozval se slabě můj manžel Petr z obýváku, aniž by zvedl oči od televize. Jeho hlas byl unavený, bez života. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale jeho slova měla stejný účinek jako kapka vody na rozpálenou plotnu – okamžitě zmizela beze stopy.
Když se Matěj narodil, byla jsem šťastná. Myslela jsem si, že nás to s Petrem ještě víc spojí. Jenže pak přišla Jarmila. Prý jen na pár týdnů, aby mi pomohla s miminkem. Ale týdny se změnily v měsíce a její „pomoc“ znamenala neustálé komentáře: „Tohle bys měla dělat jinak. Takto jsem to dělala já a Petr byl vždycky zdravý.“
Začala jsem pochybovat o všem, co dělám. Když jsem Matěje kojila, stála nade mnou a sledovala každý můj pohyb. „Nedržíš ho správně. Podívej, jak je neklidný.“ Když jsem ho koupala: „Voda je moc studená. Vždyť ti nastydne!“ A když jsem si dovolila na chvíli odejít do koupelny: „Necháváš dítě samotné? To jsi opravdu matka?“
Petr se postupně stával neviditelným. Pracoval dlouho do noci, domů chodil pozdě a když už byl doma, většinou mlčel nebo seděl u počítače. Když jsem mu jednou večer řekla, že už to nevydržím, jen pokrčil rameny: „Vždyť ti chce pomoct. Buď ráda, že tu je.“
Jednoho dne jsem našla Jarmilu v našem ložnici, jak přerovnává moje spodní prádlo. „Jen jsem ti to chtěla uspořádat,“ řekla s úsměvem, který mě bodl do srdce. Cítila jsem se jako host ve vlastním domě. Začala jsem se vyhýbat kuchyni i obýváku – zavírala jsem se s Matějem v ložnici a plakala do polštáře.
Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou:
„Petr, ta tvoje Dita je nějaká divná. Pořád brečí a nic nezvládá.“
„Mami, nech ji být. Je unavená.“
„Unavená? Já zvládala tři děti a ještě chodila do práce! Dita je slabá.“
Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen seděla na posteli a dívala se do tmy.
Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Petr byl čím dál víc odtažitý. Když jsme spolu mluvili, bylo to jen o Matějovi nebo o tom, co je potřeba koupit. O nás už nepadlo ani slovo.
Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jdu s mámou na nákup.“ Bylo ticho. Matěj spal a já poprvé po dlouhé době cítila klid. Udělala jsem si kávu a sedla si k oknu. Přemýšlela jsem: Kde je ta Dita, která se smála? Kde je ta žena, která věřila v lásku?
Odpoledne přišla Jarmila domů dřív než Petr. Vešla do kuchyně a bez pozdravu začala vykládat nákup. „Koupila jsem ti vitamíny. Vypadáš hrozně unaveně.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem tiše.
„Víš, Dito,“ začala po chvíli, „já to s tebou myslím dobře. Ale měla by ses víc snažit. Petr potřebuje silnou ženu.“
V tu chvíli mi praskly nervy: „A co když už nemůžu? Co když už nevím, jak dál?“
Jarmila se zarazila a poprvé za celou dobu nevěděla co říct.
Když přišel Petr domů, čekala jsem ho v předsíni.
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodně.
Podíval se na mě unavenýma očima: „O čem?“
„O nás. O tom, že už nejsem šťastná. Že mám pocit, že tu pro tebe ani pro Matěje nejsem dost dobrá.“
Petr mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Nevím, co chceš slyšet.“
V tu chvíli mi došlo, že jsme každý někde jinde. Že on už možná odešel dávno předtím, než přišla jeho matka.
Dny plynuly dál ve stejném rytmu – kritika, ticho, samota. Začala jsem přemýšlet o rozvodu. O tom, jestli bych nebyla lepší matkou i ženou někde jinde – sama za sebe.
Jednoho večera jsem sbalila pár věcí pro sebe a Matěje a odešla k mojí sestře Lucii do Modřan. Lucie mě objala: „Dito, udělala jsi správně.“
Seděla jsem u ní v kuchyni s hrnkem čaje a poprvé po dlouhé době cítila úlevu.
Ale pořád mě trápí otázka: Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší odejít dřív, než člověk ztratí sám sebe?
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl zachraňovat vztah za každou cenu?