Mezi dvěma ohni: Příběh o tchyni, která mě chtěla zničit
„Tohle nikdy nebudeš dělat správně, Jano! Podívej se, jak jsi to zase zkazila!“ ozvalo se za mými zády, když jsem v kuchyni krájela cibuli na nedělní svíčkovou. Ruce se mi třásly a slzy, které mi stékaly po tvářích, nebyly jen z cibule. Paní Marie, moje tchyně, stála nade mnou s výrazem, který by dokázal zchladit i vroucí vodu. Bylo to už potřetí ten týden, co mi dala jasně najevo, že do její rodiny nepatřím.
Když jsem si Petra brala, byla jsem plná naděje. On byl laskavý, vtipný a miloval mě tak, jak jsem si vždycky přála. Jenže jeho matka mě od začátku nesnášela. Prý nejsem dost dobrá pro jejího syna. Prý neumím vařit, neumím uklízet, neumím se postarat o domácnost. Každý můj krok sledovala s podezřením a nikdy mi nedala šanci ukázat, kdo doopravdy jsem.
„Petře, proč mi tvoje máma pořád dělá ze života peklo?“ ptala jsem se jednoho večera, když jsme seděli v našem malém bytě na Žižkově. On jen pokrčil rameny a řekl: „Víš, jaká je. Musíš ji brát s rezervou.“ Ale jak mám brát s rezervou ženu, která mi schválně schovává klíče od bytu, pomlouvá mě před sousedy a dokonce mi jednou vyhodila oblečení na chodbu?
Začalo to nenápadně. Pozvání na nedělní oběd u nich doma v Modřanech. „Jano, přines aspoň koláč,“ řekla mi do telefonu. Upekla jsem svůj nejlepší tvarohový koláč podle receptu mojí babičky. Když jsem ho položila na stůl, paní Marie ho ani neochutnala. „Tohle není koláč, to je bláto,“ prohlásila nahlas před celou rodinou. Petr mlčel. Jeho sestra Lenka se uchechtla a já měla chuť se propadnout hanbou.
Časem se útoky stupňovaly. Paní Marie volala Petrovi do práce a stěžovala si na mě: „Ta tvoje Jana je líná, celý den nic nedělá! Kdybys viděl ten nepořádek!“ Přitom jsem každý den uklízela a snažila se, aby měl Petr doma klid a pohodu. Jenže jeho matka měla vždycky poslední slovo.
Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi kuchyně: „Petře, rozveď se s ní. Najdi si někoho lepšího. Tohle není žena pro tebe.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly.
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná má pravdu. Možná opravdu nejsem dost dobrá. Přestala jsem spát, zhubla jsem deset kilo a v práci jsem dělala chyby. Moje kolegyně Alena si všimla, že něco není v pořádku: „Jano, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Ale já neměla sílu jí to vysvětlovat.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petrovu matku v našem bytě. „Co tady děláte?“ zeptala jsem se překvapeně. „Přišla jsem si pro Petrovy věci. Už tu nebude bydlet,“ odpověděla ledově klidně. V tu chvíli ve mně něco prasklo.
„Dost! Už toho mám dost! Tohle je můj domov a vy sem nemáte právo chodit bez pozvání!“ křičela jsem poprvé v životě na někoho takhle nahlas. Paní Marie se na mě podívala s opovržením: „Ty si myslíš, že tu něco znamenáš? Jsi jen přítěž.“
Když přišel Petr domů, našel mě uplakanou na gauči a svou matku s kufrem v ruce. „Mami, co to děláš?“ zeptal se zmateně. „Chrání tě před touhle ženskou!“ odpověděla mu.
Ten večer jsme měli s Petrem dlouhý rozhovor. Řekla jsem mu všechno – o schovaných klíčích, pomluvách i o tom, jak mě jeho matka ničí každý den. Poprvé mě opravdu poslouchal. „Jano, promiň mi to. Nevěděl jsem, že je to až tak zlé,“ řekl tiše.
Rozhodli jsme se odstěhovat do jiného města – do Plzně, kde jsme začali znovu. Bylo to těžké období. Petr měl výčitky svědomí kvůli matce, já měla strach z každého telefonátu nebo návštěvy. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.
Paní Marie nám posílala dopisy plné výčitek a urážek. Snažila se nás přesvědčit, že bez ní nezvládneme ani týden. Ale my jsme vydrželi.
Jednou večer jsme seděli na balkoně našeho nového bytu a Petr mi řekl: „Jsem rád, že jsi to nevzdala.“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době jsem věřila, že všechno zvládnu.
Ale někdy v noci se stále budím s pocitem úzkosti: Co když jednou budu jako ona? Co když i já jednou budu někomu ničit život jen proto, že mám strach ze samoty?
Myslíte si, že je možné odpustit člověku, který vám tolik ublížil? A kde je hranice mezi ochranou rodiny a jejím ničením?