Dědictví, které roztrhalo naši rodinu: Boj o syna a poslední vůli mého muže

„Nech toho, Tomáši! Už toho mám dost!“ křičela jsem na svého švagra, zatímco stál v našem obýváku s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. Můj osmiletý syn Matěj se krčil za gaučem a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Nikdy bych nevěřila, že se naše rodina rozpadne kvůli penězům. Ale od chvíle, kdy můj manžel Petr zemřel a já zdědila jeho dům i úspory, se všechno změnilo.

Petr byl vždycky ten, kdo držel rodinu pohromadě. Jeho smích dokázal rozptýlit i ty největší mraky. Když ho před rokem srazilo auto na přechodu v centru Prahy, zůstala jsem sama – nejen s Matějem, ale i s tíhou jeho poslední vůle. Všechno odkázal mně a synovi. Myslela jsem si, že to bude znamenat jistotu. Mýlila jsem se.

První týdny po pohřbu byly mlhavé. Lidé nosili koláče, objímali mě a šeptali slova útěchy. Ale jakmile se rozkřiklo, že Petr zanechal značné dědictví – dům na Vinohradech, chalupu na Šumavě a nemalé úspory – začaly se ozývat hlasy, které jsem nikdy předtím neslyšela. Nejhlasitější byl Tomáš, Petrův mladší bratr.

„To není fér, Lenko,“ říkal mi jednoho večera u kuchyňského stolu. „Petr by chtěl, abychom se o všechno podělili. Vždyť jsme rodina.“

„Testament je jasný,“ odpověděla jsem tiše. „Všechno je napsané černé na bílém.“

Tomáš sevřel pěsti. „Tohle není spravedlivé! Máš vůbec představu, kolik jsem toho pro Petra udělal? A teď mám odejít s prázdnou?“

Od té doby se naše vztahy jen zhoršovaly. Tomáš začal roznášet pomluvy po celé rodině. Moje tchyně mi přestala volat a na rodinných oslavách mě přehlížela. Sestřenice mě obviňovala, že jsem vypočítavá vdova. Každý den jsem cítila větší a větší tlak.

Jednou v noci jsem zaslechla šramot u dveří. Srdce mi poskočilo – Matěj spal vedle mě v posteli, protože měl noční můry. Opatrně jsem sešla dolů a uviděla stín za oknem. Rychle jsem zavolala policii, ale když přijeli, nikoho nenašli. Od té doby jsem zamykala všechny dveře i okna a spala s mobilem pod polštářem.

Matěj začal být uzavřený. Ve škole se mu smáli, že jeho máma je bohatá vdova. Jednou přišel domů s roztrhanou bundou a slzami v očích.

„Mami, proč nás všichni nenávidí?“ ptal se tiše.

Objala jsem ho a snažila se mu vysvětlit, že lidé někdy závidí věci, kterým nerozumí. Ale sama jsem tomu nerozuměla. Proč se rodina dokáže kvůli penězům tak změnit?

Jednoho dne mi přišel anonymní dopis: „Pokud nechceš přijít o všechno, vzdej se chalupy.“ Ruce se mi třásly, když jsem četla ty řádky. Okamžitě jsem šla na policii, ale řekli mi jen to, že podobné případy jsou těžko dohledatelné.

Začala jsem mít strach vycházet ven. Přestala jsem chodit na nákupy do našeho oblíbeného obchodu na rohu – prodavačka na mě koukala skrz prsty. Přátelé se mi vyhýbali. Jedinou oporou mi byla moje sestra Jana.

„Lenko, nesmíš to vzdát,“ povzbuzovala mě u kávy v její kuchyni na Žižkově. „Petr by chtěl, abys byla silná kvůli Matějovi.“

Ale síly mi docházely. Každý večer jsem seděla u stolu s hromadou papírů – právníci, soudy, výhrůžky. Matěj usínal sám a já měla pocit, že ho ztrácím.

Jednou večer přišel Tomáš znovu. Tentokrát nebyl sám – přivedl si dva bratrance.

„Lenko,“ začal tvrdě, „jestli nám nedáš aspoň chalupu, postaráme se o to jinak.“

„Tohle je vydírání!“ vykřikla jsem.

„Říkej si tomu jak chceš,“ ušklíbl se Tomáš. „Ale my tu chalupu dostaneme.“

Zavřela jsem dveře a zamkla je na dva západy. Volala jsem policii, ale ti jen pokrčili rameny – prý nemají důkaz.

Začala jsem přemýšlet o tom, že všechno prodám a odstěhuju se s Matějem někam daleko – třeba do Brna nebo do Plzně. Ale pak jsem si vzpomněla na Petra a na to, jak vždycky říkal: „Domov je tam, kde jsme spolu.“

Jednoho rána jsem našla Matěje sedět u okna s jeho oblíbeným plyšákem.

„Mami, myslíš, že by byl táta pyšný?“ zeptal se.

Slzy mi vyhrkly do očí. „Ano, Matýsku. Táta by byl pyšný na to, jak statečný jsi.“

Ten den jsem se rozhodla bojovat dál. Najala jsem nového právníka a začala sbírat důkazy o Tomášových výhrůžkách. Mluvila jsem s učitelkou ve škole a požádala ji o pomoc s Matějem.

Nebylo to snadné – soudy trvaly měsíce a rodina mě dál nenáviděla. Ale pomalu jsme začali nacházet klid. Matěj našel nového kamaráda ve třídě a já si našla práci v knihovně.

Dnes už vím, že dědictví není požehnání ani prokletí – je to zkouška charakteru celé rodiny. A někdy je třeba bojovat nejen za majetek, ale hlavně za vlastní dítě a klidný domov.

Někdy večer přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebylo by lepší všechno vzdát? Ale když vidím Matěje spokojeného a usměvavého, vím, že odpověď je jasná.

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za to, co vám právem patří – i když vás to stojí skoro všechno?